Erik a Theo-

Když už tu kávu konečně dopil, rozhodl se z hlavního srubu vyjít za Erikem, když už ho však potkal, zaskočil ho prvně on. Jeho omluvy si plně vážil, poznal, že s tím musel mít trochu problém, toho si vážil.
„To neřeš,“ nařídil mu a zase se usmál, „byli jsme unaveni a celkem vyčerpáni,“ odůvodnil si a trochu přidal na úsměvu. Pro někoho cizího to bylo asi divné ho vidět se neustále smát od ucha k uchu, to on však dělal pořad a sám se divil, že mu úsměv na tváři neztuhl.
„Vyspal ses dobře?“ zeptal se ho. Věděl, že postele nejsou nijak pohodlné, ani sruby nejsou v excelentním stavu, avšak nikdo si vybírat nemohl.

Erik byl rád že se mu při té omluvě nezamotal jazyk, ale svoji chybu si plně uvědomoval a byla povinnost se omluvit. Tak ho to v sirotčinci učili.
Když v podstatě slyšel to nařízení Erikovi rty se podivně zkroutili do..dejme tomu úsměvu.
Na to co Theo řekl musel Erik přikývnout a souhlasit s ním. "Jo to je pravda" . Jo nyní už se cítil lépe.
"Ale docela jsem se vyspal...V sirotčinci jsou většinou postele tvrdší" musel se trošku uchechtnout, což je co říct . Erik se skoro neusmívá natož aby se uchechtl. Taky že ten ůchecht skoro hned zmizel.
"Nechci nijak otravovat..ale jak včera padla otázka ohledně tréninku?" zeptal se opatrně.

Věděl, že se mohl také omluvit nebo alespoň něco říci, on však nerad myslel na včerejšek. Styděl se za to, jak se choval, to si nikdy dovolit neměl. Ale uspěl, dokázal ho zase urovnat, byl to úsměv? Ano, to byl určitě úsměv, co právě viděl a ač se cítil stále špatně z jeho přítomnosti, neměl z toho takový strach.
A teď se dokonce uchechtl, zázračné, pomyslel si. Určitě by si v patnácti letech vybral tvrdou postel v sirotčinci než větev stromu v lese, to však nemohl dávat za vinu jemu, ani sobě, raději o tomhle vůbec nepřemýšlel. Když padla jeho otázka, musel se na chvíli zamyslet. Co vůbec řekl? O pár sekund později si vzpomněl, s pocitem se pořádně znovu praštit o strom, nebo do něj kopnout?
„Neotravuješ,“ pohlédl na něho vážně, poté se zase však dal do úsměvy, „říkal jsem ti, že se můžeme domluvit,“ odpověděl mu.

A tak několik dobrých chvil panovalo trapné ticho, Erik si mezitím promnul kořen nosu a na chvíli se ponořil do myšlenek. Proč se opět dostavil ten podivný pocit který cítil včera.
Dalo by se říci že se Erik smířil s tím co už se stalo a je rozhodnut respektovat osud, a je připraven si dokázat že když přežil sirotčinec musí dokázat že může přežít i tady. Jo je to na jednu směšné , ale tady jde o princip. Erikův úsměv jak uchechtnutí zmizeli tak rychle jak se dostavili.
"Já vím..jsem tu..proto aby jsme se nějak domluvili ..protože..." pokusil se po chvíli pokračovat "Já...ech..tohle mi fakt nejde" řekl si už pro sebe tiše,

Nepřekvapovalo ho to, že se Erik přestal usmívat, jednoduše už byl smířený s tím, že tento člověk nikdy nebude jako ostatní. To ho na tom štvalo nejvíce.
„Nevím, co právě ty, ale do snídaně bude zjevně asi čas,“ odhadoval Theo a podíval se okolo, stále čisto. Ani dušička, jen oni dva. Z kapsy svých šortek vytáhl malý svazek kovových klíčů, na nich se chopil jediného, skoro čistě zlatého, „jestli máš čas a náladu, klidně ti to tam ukážu,“ nabídl se s úsměvem.

První krok k tomu, aby jste pochopila Erika je že musíte pochopit že Erik nebude nikdy jako ostatní. Museli by jste ho od základu změnit, což není možné.
"Jo do snídaně je asi ještě čas" usoudil Erik tiše a v hloubě duše byl rád že ho Theo nenutil to nějak doříct . Protože to by asi nešlo.
"Čas mám a náladu taky..takže budu rád když mi to tam ukážeš" usoudil Erik trošku po tišeji. Nakonec to vypadalo že si s Theem možná rozumět bude, ale to vše je potřeba nechat osudu, ale asi nejvíce to je na Erikovi a samotném Theovi jak dopadne jejich..přátelství

Byl rád, že Erik souhlasil. Za normálních okolností by si takové nudné ráno jistě užil, teď však, když je tábor osídlen novými lidmi, není schopen promrhat jedinou sekundu zbytečně, a tak tedy pomalu vyrazil, hlavou jen naznačil k tomu, aby jej chlapec následoval.
„Trénuji ve skutečnosti jen boj z blízky a lukostřelbu, takže tě s oštěpem házet asi nenaučím,“ oznámil mu a přiblblě se usmál. Mohl mu to přeci říci už včera, že ho možná nebude moci naučit to, co ho zajímá. Tedy lukostřelbu by asi hodně lidí nezajímalo.
„A kdykoliv bys měl chuť nebo prostě čas, můžeš za mnou zajít,“ nabídl mu, načež se mu objevil jeho typický úsměv. Daleko to vůbec nebylo, zbrojnice se totiž nachází přímo vedle hlavní budovy, ač i lehce pochyboval o průběhu toho “cvičení“, když byl oděn do oblečení zcela nepřizpůsobeném k boji. Taky ho nechtěl ztratit, věděl, že aby toho kluka něco naučil, bude muset schytat pár těch seků.

Ano, Erik si byl vědom toho že postupem času na takovýhle trénincích schytá dost ran. A on s tím počítal, přeci jenom když schytá rán, bude si pamatovat jak k nim došlo, což znamená že už si bude dávat pozor příště, a věř te že Erik si bude dávat pozor.
"To nevadí Theo, já se rád naučím něčemu novému, a když tak. Vedoucí tu přeci nejsi sám....?" Erik se snažil , aspoň o menší přátelský ton. Ačkoliv nyní vytvořil takovou podivnou otázku
Na Theovu otázku přikývne, již bez úsměvu. "To je milé..jistě přijdu" ačkoliv. Theo zde měl menší úspěch. Erik stále ještě neodešel, ne Erik neodejde ani kdyby se s Theem hádal, koneckonců to už se jednou stalo že?
ne Erik začínal pomalu mluvit v celých větách což kdyby ho Theo potkal v normální dobu tak by viděl ten rozdíl. Erik by mu odpovídal jednoslovně ne celými větami. Přeci jenom když už se Erik smířil s tím novým světem , nastává u něj druhá fáze a to dokázat sám sobě že tady může přežít. Což znamená že se musí umět bránit.

To, že právě Erik řekl jeho jméno, bral jako menší úspěch, dokonce i jeho tón se lehce změnil k dobrému, byl za to neskutečně rád. Chtěl s každým vycházet dobře a Erik byl v tomhle ohledu pro něj menší zádrhel, pomalu se však otevíral.
Na jeho otázku se trochu uchechtl, tenhle tábor by přeci nikdy nedokázal řídit sám, i kdyby se sebevíc snažil. „Je nás tu víc, myslím si, že jednoho si už potkal,“ tipnul si a zamyslel se, „a kromě mě tu trénují boj jen další dva,“ řekl mu s lehkým úsměvem. Zatím si dobře vycházeli, tedy podle Thea, ale doufal, že to tak i bere Erik.
„K čemu se tedy zaměříš?“ zeptal se. Pomalu i začal plánovat průběh, vlastně jen seznámení se zbraněmi. V tomto táboře neplatí jenom pojem meč. Ví i, že tu jsou střelné zbraně, ty však jsou zamčené jak kvůli bezpečnosti táborníků, tak kvůli ohrožení. Nikdo z vedoucích neznal jejich stáří, možná tam je i pár historických kousků.

Ačkoliv měl Erik pocit že tohle milé chování dlouho nevydrží. Proto se nadechl. "Kdybych byl zase poněkud nepřátelský neber si to osobně, nejsem zvyklí na to aby byl někdo v mé blízkosti delší dobu, to ví i Pandora" No, to bude zajímavý jestli přijde něco, ty se s někým bavíš?
"Jednoho jsem potkal, ukázal mi srub kde spím, nebyl příliš milý..ani se moc neusmíval" znělo to jako kdyby přemýšlel a jako kdyby se zarazil.. nebyl příliš milý..ani se moc neusmíval není ti to povědomé? pak pokračoval "No..takhle..rozhodně ho nechci naštvat" radši to ukončil nějak normálně.
"Boj z blízka" odpověděl na jeho otázku.

„Nebudu si to brát osobně,“ ujistil ho s přívětivým úsměvem, „Pandora, to je tvoje…,“ snažil se najít vhodné slovo „kamarádka?“ zeptal se, nechtěl si myslet bůhvíco a ani nechtěl nikomu vlézt do soukromí.
„To musel být Varius,“ vzdychl si „velmi čestný a po čase možná i milý,“ uchechtl se. Trochu ho litoval, Varius byl opak Thea, spíše byl blíže k Erikovi. „Mimoto i trénuje se zbraněmi delšího dosahu,“ oznámil mu.
„Tak to budeš mít možná lehčí,“ uchechtl se zase „nejsem mistr, ale něco tě naučit dokážu,“ řekl mu a trochu se poškrabal na zátylku. „Držel jsi vůbec někdy v ruce meč?“ zeptal se neklidně, měl by to tedy o dost těžší, avšak dosti pochyboval.

Přikývl mu, "Kamarádka..Já kdysi zpacifikoval kluky kteří ji sebrali brož kterou má, pak jsem mířil pryč, ale asi jsem byl první kdo ji pomohl..No pak ze mě postupně všechno vypáčila..takže jsme kamarádi docela dlouho..prakticky od dětství" řekl mu prakticky kus minulosti
Na toho vedoucí přikývl.. "Uvidíme časem," zašeptal tiše, je to zvláštní ale tak nevadí nevadí že
ano
"Chybami se člověk učí.." oznámil z nějakého důvodu "Asi te zklamu, ale nedržel" otočí se na ně

„To ses tedy zachoval spravedlivě,“ pochválil ho. Stejně i tak by se zachoval on a sám věděl, kolik odvahy to člověka stojí, aby se takhle před ostatní postavil. Byl rád, že se dokázal rozpovídat, rád slyšel něco o jeho dětství. Stačila jen zmínka o tom, že žil v sirotčinci, tak mu ho bylo líto.
Na to, že šeptal, nijak nereagoval, byl lehce jen lehce zaskočen. „Varius problémy nedělá, neboj se,“ ujistil ho.
„Čekal jsem to,“ usmál se zase jako blbec „zkusím tě to všechno naučit, ale šerm už neučím. To má v specialitě Tiara,“ oznámil mu z nějakého důvodu zklamaně. Vypadalo to, že ho šerm bude bavit, to Thea právě neučí.

"Nemám rád takovéhle chování, ubližování někomu jinému aby si dokázali že jsou lepší.. je to nevyspělé chování, ačkoliv možná proto jsem se stal samotářem..Nebyl jsem jako většina kluků tam" pokrčil rameny
"Dobře, budu to mít na paměti" pokýval mu hlavou ohledně Variuse.
Když se Theo usmál, musel se Erik usmát taky. Nevěděl proč, prostě to šlo samo.
"Bude mě zajímat i lukostřelba" ujistil ho, pak však zamrkal překvapeně. "Můžu se zeptat..proč to znělo tak zklamaně?"

„Jednoduše nejsi tak primitivní jako oni. Umíme být dosti krutí, když chceme,“ zamyslel se nahlas. Sám nedokázal pochopit takové lidi, ač si pamatuje na školu, kde měl dosti přívrženců takového typu. Jsou to lidé, pomyslel si, dělají chyby za chybou, dokonce, i když udělají něco správného, tak je to chybou.
„S lukostřelbou ti s radostí pomůžu,“ zaradoval se vevnitř, jinak však zůstal klidný a- jako vždy- usměvavý. Nevěděl, co odpovědět. To k němu měl být upřímný a říct mu, „jednoduše jsem doufal, že tě poznám lépe, je mi líto, že ne.“?
„Nevím,“ poškrábal se na zátylku „to asi nějak samo,“ usmál se.
Zbrojírna byla již před nimi, a tak neváhal a ke kroku zrychlil, nechávajíc Erika pozadu. Svazek klíčů ihned vytáhl a z něho vytáhl jediný, čistě zlatý klíč, který poté zasunul do zámku a odemknul.
Železné dveře se nato ihned otevřely samy. Z místnosti se ihned začal pohybovat zatuchlý vzduch s prachem. Ta místnost se tedy neotevírala vážně dlouho. Theo si ihned trochu ukašlal, když dovnitř vstoupil. Erikovi jen ukázal gesto, aby vstoupil.
Celá dvoupokojová budova byla podstatě z hnědých cihel, až na pár míst, které museli vedoucí zacelit. Vevnitř bylo pár poliček v symetrických řadách, které zdobily řady zbraní, od dýk, po gladiuse a kosy. Uprostřed místnosti stály dva za sebou položené stoly, na kterých stála podrobná mapa celého tábora. Ještě tam ležely tužky, které si ty minulý rok s Variusem zapomněl. Musel se při tom usmát. Stěny poté už lemovaly luky s toulci a pár ozdobných štítů. Po zemi se ještě válely kousky brnění, které zjevně nepasovaly k sadám, které stály v další menší komůrce. Strávili hodně času tím, že to tu barvili na červeno a modro, občas tu i nějaké ty šmouhy zahlédl, také s kupami prachu všude.
„Nic moc to není, ale je to tu už od začátku,“ usmál se trochu stydlivě, jelikož očekával názor Erika.

"I to je možné... Nesoudím je podle toho" pokrčí mírně rameny, Erik aby někoho soudil, na tohle čas nemarnil. Nepřišlo mu to důležité, nějaké komentování si zasloužili maximálně ti kteří u Erika nějakou dobu vydrželi. A do nich se pomalu dal počítat i Theo.
"Samo.." zopakoval a musel se trochu usmát. Znělo to hezky. Samo..
Nakonec Theo poněkud zrychlil , Erik byl poněkud vzadu to nevadí. Erik na jednu stranu nikam nespěchal.
Jenom po očku sledoval tu budovu a přemýšlel. A po tom co mu Theo ukázal gestem tak Erik vstoupil , musel se rozhlédnout. "To je zbraní.." Pak po chvilce mlčení, "Hezké, rozhodně za tebou ohledně tréninku budu chodit často" mírně se pousmál. "Je to pořád víc zbraní než jsem kdy v životě viděl" usmál se mile, ano čtete dobře mile.

Jeho smích ho trochu znervózněl, smál se Theovi, nebo snad tomu slovu? Netušil.
„Mám čas pořád,“ dodal, načež mu daroval letmý pohled s úsměvem, zatímco se začal prohrabávat ve zbraních. Všechny zářily zlatou barvou, byly totiž z imperiálního zlata, stejného materiálu, ze kterého byly zbraně z Jupiteru. Pamatoval si, že některé nestvůry se rozpadly jen po dotyku, on měl to neštěstí, že na své první výpravě tenhle materiál neměl.
„Některé mohou být staré stovky let,“ řekl a ukázal Erikovi jednu starou dýku, celou od prachu a špíny. Její čepel byla zakroucená, plná rýh, na některých místech dokonce tupá. Po minutě ji zase vrátil na stejné místo a pokračoval v prohledávání polic. Párkrát na nějaký pořádný gladius narazil, většinou byl však buď nevyvážený, nebo tupý. Narazil jen na dva ideální, ty si podržel v jedné ruce. Oba dva byly doslova stejné, tedy kromě délky čepele, kde jedna byla o čtvrt větší, než ta druhá, takhle už byla podobná více k dýce. Pak byl ještě rozdíl v rukojeti, kde kratší byla také z imperiálního zlata, zatímco druhá, větší, měla rukojeť z kůže.
Oba dva gladiuse napřáhl k Erikovi, aby si je alespoň dokázal vzít.
„Vyber si jeden,“ nakázal mu s úsměvem. Plánoval si vzít ten zbylý, ač mohla kdykoliv použít ten svůj.

"Nesměju se tobě.." vystřelilo z něj poněkud rychle, sice si Erik málokdy s kým povídal. Ale pozoroval lidi, naučil se rozpoznat ty změny v tváři když si člověk něco usmyslí. No aspoň něčemu se to hodilo.
"Pořád? Tak dobře" tentokrát se však neusmál, nebyl zvyklí se jen usmívat takže strpení. Však se zájmem, skoro jako houba která nasávala informace sledoval všechny meče zbraně a tak.
"Páni" vydechl Erik překvapeně když mu Theo ukázal starou dýku. Sice byla od prachu a špíny , ale to přece nevadilo..
Pozorně sledoval Thea, jak se prohrabával skrze police, hledal nejspíše meče. A po chvilce zřejmě našel to co hledal. Ještě zvědavěji sledoval to co Theo měl v ruce. Opatrně si vzal oba Gladiuse do ruky, potěžkal si je, Bez řečí podal zpátky Theovi ten meč, který měl rukojeť kuží. Takže Erik držel v ruce gladius s rukojetí z imperiálního zlata.

„Promiň, asi jsem tě špatně pochopil,“ omluvil se, měl chuť si zase dát pěstí, jak si mohl myslet, že by se mu Erik smál?
„Zatím tedy pořád,“ opravil se s blbým úsměvem. Někdo se mohl určitě k němu přihlásit. A když ne, tak si je musel oběhnout sám, každý se totiž musel naučit alespoň základy.
Theo si tedy vzal zpátky větší gladius. Byl zvyklý na větší meče, a tak byl mnohonásobně rád, ač na něho působil nějak lehce. Již dlouhou dobu nedržel pořádný gladius, kromě toho jeho. Působil tak… chladně a tupě. Nebyl jako Éós, který doslova zářil teplem. Musel i zkusit ostří- nebylo tupé, avšak ani nejostřejší. Erika nechal v místnosti a šel do komůrky s brněním, odkud vytáhl jednoduchou přilbici bez barvy, tu Erikovi hodil. Nepotřebovali pořádné brnění, jen ještě vytáhl dvě kožené násady, jednu podal chlapci a druhou si nasadil, z budovy poté vyšel a vyčkal na Erika. Nechtěl zbrojírnu zamykat.

"Mě pochopí špatně hodně lidí.." odpověděl mu a na chvíli sklopil hlavu k zemi jako kdyby tam bylo náhle něco zajímavého.
Erik si se zájmem prohlížel meč který měl nyní v ruce, co se divíte? Měl to poprvé v ruce.
"Zvláštní" nemohl si tuhle poznámku odpustit. Na jednu stranu měl velice zvláštní pocit když ten meč držel, sedmnáct let se nedostal skoro ani k praku a nyní drží meč? No to je hodně zajímavé.
Erik chytil přilbici kterou mu Theo hodil nasadil si i tu koženou násadu, ale cítil se v tom velice divně. Takže pomalu vyšel za Theem. "Takže co teď?" zeptá se ho

„Na to si zvykneš,“ ujistil ho, načež mu daroval milý úsměv. Pamatuje si dobu, kdy poprvé držel meč on, to ho ještě nedokázal ani pořádně chopit.
„Budeš se muset naučit pořádně držet gladius,“ odpověděl mu. Ještě se musel trochu protáhnout, věděl totiž, že se za příští hodinu celkem utahá a nechtěl si přivodit zbytečnou bolest. Gladius si držel při těle, snažil se co nejlépe, ač mu to dělalo problém. Snažil se být příkladem, avšak stačilo se na něho podívat v normálním boji a uvidíte, že gladius drží úplně jinak.
„Drž si ho při těle, gladius ti nedosáhne daleko, není tedy výhodné ho držet dál od těla, když víš, že ti tam bude k ničemu,“ ponaučil, z jeho výrazu zmizel ten velký úsměv, teď ho nahradil přímý výraz, soustředěný.
„Zkus to,“ přikázal Erikovi, zase s úsměvem.

"No to doufám že si zvyknu" přesto všechno se mírně usmál. Na jednu stranu mu to přišlo zajímavé, tak proč ne že ano.
"Rozkaz šéfe" ano jedna z mála chvil kdy se Erik pokusil nějak odlehčit situaci, ale humor mu moc nejde.
Chtěl trénovat aby se to naučil, a Erik se rád učí s někým koho zná takže by takovéhle dny mohli být vskutku fajne.
Pozorně poslouchal každé Theovo slovo bylo vidět že to Erika opravdu zajímalo. "Nějak takhle?" zeptá se a dejme tomu že nějak držel Gladius při těle.

Na jeho pokus o humor se lehkomyslně zasmál, byl rád, že se Erik taky snaží situaci ulehčit. Když si chvíli prohlížel jeho pózu, trochu se uchechtl, ne tomu, že to má správně, jen proto, že vypadal vskutku humorně.
„Jo, máš to dobře,“ usmál se „teď se trochu pokrč, zbraň dej ještě trochu dál od těla,“ znovu mu nařídil. Snažil se mu ukázat bojovou pózy, ač ji Theo nedodržoval. Jednoduše se ze začátku učil sám a u Thea se základy nikdy nezmění. S Erikem se k tomu koordinovalo dobře, neočekával v něčem problém a jednoduše se už těšil na další tréninky.

"Co to uchechtnutí?" Zeptal se Erik skoro hned podezřívavě. Protože jestli by to bylo že to bylo na úkor Erika Theo by zase poněkud klesnul.
Nakonec tedy prý to má dobře, na jeho slova se trochu pokrčí, a zbran dal trošku dál od těla. "Připadám si jako šašek.." vypustil svoji myšlenky omylem nahlas, ale pak to tak nechal. Docela by ho zajímalo co by mu na to řekla Pandora.
Koukl na Thea , protože ho docela zajímalo co nyní bude následovat nebo to bylo jak dlouho v téhle poloze vydrží?

„To nic,“ ujistil ho usměvavě. Nemusel mu přeci říkat, že vypadá vtipně, to si rád nechával pro sebe.
Pak, bez váhání, ihned vyrazil naproti k Erikovi a šikmě sekl do jeho meče. Silou to nebylo, ale snažil se nějak zapůsobit. Věděl, že se v této poloze udrží lépe na nohou, než kdyby stal rovně.
Pak sekl znovu, avšak silněji. Celou dobu byl soustředěný, poprvé sekl do středu čepele, teď zase do špičky čepele. Napotřetí, s velkou silou, ho zasáhl svisle do čepele. Mezi jednotlivými seky si dal na čas, aby dal Erikovi chvílí na přípravu.