Erik a Theo-

lES
Někdy prostě přijde čas  že někde musíte být sám. A takový čas měl právě Erik, ačkoliv on měl takový čas skoro vždy ale to je nyní opravdu vedlejší.  Byl na kraji lesa a  kam se díval? Dalo by se říct že do blba.  Prostě se zamyslel nad tím vším co se mu v jeho životě stalo. Ono toho nebylo moc když byl v sirotčinci ale nyní byl tady.  Jenom jednou si kladl otázky ohledně rodičů, to byl malý a cítil se jako nechtěné dítě. Pak už si    nekladl otázky ohledně rodičů, ale tady to v něm hlodalo jak červ v jablku.  Pandora  s největší pravděpodobností má tu brož od rodičů takže se dá říct  že na ní aspoň nějaký rodič myslel. Ale Erik? Ten nemá nic, nadechl se a kopnul do stromu  . Tyhle myšlenky náhle byli pryč, a on pocítil mírnou bolest. Tak tohle nebyl  dobrý nápad napadlo ho a začal si prst přes botu mnout, no jo nikdo není dokonalý.

Les

Občas si i sám zašel Theo na procházku, vždy zdlouhavé a většinou i nudné, to k jeho povaze nikdy nepasovalo. Kdyby ho teď někdo viděl, tak by si to dokázal přirovnat k jedné z těch zmíněných, teď se však nikam netoulal, spíše hledal jednu určitou věc, jednoho člověka. Sám věděl, že to on se musí zaručit o to, že všichni dodržují pravidla, nehledě na to, kdo je jejich rodičem. Erik… Chace? Ano, to bylo určitě jeho jméno. Měl ho vyryto ve svém mozku už od jeho příjezdu. Je večer, pomyslel si, a právě já musím hledat syna Plútóna. Nic horšího se mu v té chvíli stát nemohlo. Je to logické, že se světlo bálo temna, ač vždy vyhrávalo, to však nebyla pohádka a syn Plútóna mohl mít doopravdy nebezpečné schopnosti, o kterých slýchal v táboře. Měl strach, to ano, ale taktéž se musel zachovat jako muž a vedoucí, nemohl ukázat něco jako strach, a tak k tomu přistoupil s úctou. Prvně se rozhodl podívat k lesu, tam by Theo určitě šel jako první, kdyby měl nějaký problém. Netrvalo to ani dlouho a už uviděl temnou postavu kopající do stromu. Musel to být on, a tak k němu rychle přiběhl.
„Hej! Jsi v pořádku?“ ptal se- jako vždy- čiperně, avšak z jeho tónu lehce vystoupl i vztek. Celého ho neviděl, celý les byl totiž v absolutní temnotě.

Les
Někdy má podivný pocit, třeba si nyní vyčítal co právě udělal. Po chvíli si přestal mnout prst u nohy a pokusil se normálně stát . Jo docela to šlo, akorát prst stále pulzoval mírnou bolestí už to byla bolest menší než předtím. Ale prostě musel přemýšlet. Chápala ho Pandora? Jestli ano tak ji bude muset zatleskat protože on sám sebe nechápe.
Náhle uslyšel hlas, a tak se prudce otočil. To jsem byl tak nápadný? pomyslel si trochu nazlobeně. Opravdu nepotřebuje aby mu tenhle maník rozkazoval co má dělat či co ne. "Já? Ech..jasně že jsem v pořádku, proč bych neměl?" zeptá se zcela ignorujíc fakt že ho tenhle maník musel vidět kopat do stromu.

Les

Chlapec se konečně postavil, tedy Theo si to myslel podle toho černého obrysu.
„Právě jsi silou kopl do stromu,“ řekl Theo a snažil se skrze tmu vypadat přísně, ač mu to nikdy nešlo a ani by ho zjevně neviděl. „Měl bych se na to podívat,“ zašeptal si do nicoty a přiblížil se k chlapci, možná si konečně bude moci prohlédnout syna velké trojice. Jako na zvíře v zoo, tedy kromě toho, že tohle byl člověk. Zvíře by ho neposlalo tak rychlou cestou do Tartaru. Nechtěl použít světlo, ač ho mohl kdykoliv přivolat, nechtěl toho chlapce nějak zaujmout, či vystrašit, a tak si k němu klekl a čekal na povolení kluka, nechtěl se ho bez povolení dotýkat. Cítil se za to i špatně, bral ho jako nějakou nemoc, avšak ten pocit nedokázala setřást. Stačila jen jeho přítomnost a mohl se začít cítit zle.

Les
"Tohle silou nebylo" oponoval Erik stále mírně chladným tonem. Nebyl takový magor aby do stromu kopl silou to by si ten prst určitě zlomil a jak by pak chodil? Musel by mu někdo pomáhat což nikdy nebude. Ne Erik neplánuje aby potřeboval k životu někoho dalšího kdyby si něco udělal.
"Ne nemusíte se na to dívat.." řekl tiše a udělal krok dozadu aby byl od toho muže dál. Nevěděl zda to bylo tím že na něj pořádně nevidí. Ale měl z tohodle muže velice podivný pocit. Ten pocit nebyl špatný to ne, ten pocit byl jednoduše divný ani dobrý ani špatný, neutrální.
"Nejdeme mi doufat nařídit aby jsem se vrátil že je čas spát či co?" slovo nařídit řekl v tom stylu že kdyby tohle od maníka uslyšel no nejspíše by neposlechl.

Les

Takže měl ještě větší sílu, než předpokládal, výtečně, teď mu může i ukopnout hlavu.
„Dobře,“ zase zašeptal a narovnal se. Chtěl se zase od chlapce vzdálit, to on však udělal dříve, a tak mohl být rád, že nepůsobil nějak negativně. Nechtěl si způsobit problémy, v žádném případě, i kdyby měl za mazlíčka chiméru. To by vlastně i trochu promyslel, ale to je vedlejší.
„Nemám nakázáno tě poslat do postele, mám tě zkusit přesvědčit a do té doby, dokud se nerozhodneš, tě hlídat,“ řekl mu neutrálně, ignorujíc ten tón, jakým chtěl zjevně naznačit odpor.
Tma kolem ho začínala strašit o každou chvíli více a více, jakkoliv se to snažil přehlížet. Vlastně to ani nešlo, vždyť je všude a k tomu má před sebou syna temnoty.
„Takže se tu vyřádíš, pokopeš pár nevinných stromů a půjdeš konečně spát?“ odhadl Theo a opřel se o jeden ze stromů, připraven na zjevně dlouhou noc.

Les
"Potřeboval jsem zahnat myšlenky tak jsem prostě kopl..." pokrčí mírně rameny. Přeci jenom když je Erik sám většinou trénuje což je na jeho postavě vidět. Takže kdyby to kopnutí plánoval bylo by mnohem silnější. "Přeci nejsem magor aby jsem kopl tak silně abych si něco udělal s prstem" zabručel si pro sebe.
Po tom co slyšel musel se na něj podívat s tázavým pohledem zda tohle myslí vážně. Což v té tmě nebude vidět hmm bude to muset říct. "To už jsem byl volnější i v tom sirotčinci" podotkne mírně nevrleji.
"Chtěl jsem být SÁM" slovo sám zdůrazní. "Aby jsem si urovnal myšlenky...to že jsem kopl do stromu bylo pod náporem nechtěných vzpomínek, takže buď tak laskavý a nedělej ze mě někoho kdo kope do stromů den co den" Jeho hlas byl mírně klidný, ale začínalo to lomcovat s něčím jiným s mírným vztekem ho že tu někdo hlídá.

„Tak já nevím, co od vás teď čekat. Už je to přeci pár let, co jsem tu zavřený, takže nevím, jestli to tam není nějaký zvyk si ukopávat prsty,“ řekl Theo, ač se snažil znít humorně, nezasmál se.
„Je to čistě na tobě, mohl jsi tam zůstat a umřít krutou smrtí, třeba by tě zabila mantichora, tebe a tu jednu další,“ promluvil k němu vážně. Neměl rád, když si někdo stěžoval, každý zde mohl být přeci rád, že vůbec žije. Do Jupiteru se dostanou jen ti silnější, zde se dostane každý, bez ohledu. Nemyslel si, že by bylo lepší, aby někteří umřeli, jen si říkal, že s pomocí Lupy by se alespoň něco naučili.
Neměl náladu si pořád hrát na tichou poštu po večeru, a tak se jednoduše rozhodl přivítat světlo, prsten na pravé ruce si posunul až k nehtu, kde ho nechal zavěšený tak, aby jeho ruka dokázala vydávat tlumené světlo. Nepotřeboval tu osvětlit část lesa. Možná to ani dělat, ano, dokázal si prohlédnout mladíka, on však nevypadal nijak extra, cítil to. Vlasy měl jako kupu sena, pod očima měl už určitě kruhy a pleť měl celou vybledlou, dokonalá mrtvola. Erik byl mimoto úplný opak. Ze začátku na něho nedokázal pořádně vidět, náhlý nápor světla ho krátce oslepil, on se však ihned vzpamatoval a soustředil na mladíka. Dokázal by si ho splést s pouhým člověkem. Bylo to hloupé očekávat někoho… jiného. Byl to přeci stále člověk.
„Omlouvám se,“ zašeptal a podíval se do země, „jen jestli chceš být příště sám, kopej tišeji, nebo raději vůbec,“ usmál se, stále hledíc do země. Pravou ruku si skryl za záda tak, aby dokázal zakrývat méně světla a také aby nevyvolal nechtěnou pozornost.

Les
"Uzavřený? To už nemůže ven nebo co?" existuje málo věcí co připoutá jeho pozornost ale tohle ho zaujalo. Ne ani on se nechtěl chovat zle, ale něco ho k tomu nutilo. Sám nevěděl co.
"K tomuhle se radši nebudu vyjadřovat" řekl tiše, ne po tom co byl s tímhle vše obeznámen byl rád..ale ne hodně rád. Že je tady . A byl rád že je tu Pandora..jeho jediná rodina dejme tomu.
Ale nyní velice podezřívavým pohledem koukl na muže který byl před ním. Nyní v něm hlodala ještě větší nedůvěřivost a ostražitost, jasně to bylo vidět na Erikově pohledu vidět. To všechno ta nedůvěřivost ta zlost tam byla jenom proto že neví co má od tohohle muže čekat.
"Kopl jsem omylem nebylo to plánované.." řekl to tedy jinak. "Prostě mě to štve jasný? Tohle všechno když se můj život ze dne na den změní. Skoro nikdy mě nezajímalo co nebo kdo jsou mí rodiče, věděl jsem že Pandora pravděpodobně aspoň něco od těch rodičů má..." náhle si uvědomí že své city poněkud vyklopil. "Ne nechte to být.." zavrtí hlavou a pomalu se rozejde pryč. Erik je sice samotář ale city má jako každý jiný.

„Je mi líto, ale za těch pár let se brána neotevřela, ani se nenašla žádná jiná,“ řekl tiše a odvrátil zrak úplně mimo. Bylo těžké někomu říkat, že je zjevně nadosmrti zavřený v nějakém táboře. Jeho negativitu ignoroval, věděl, že si pořádně nebudou rozumět a byl rozhodnutý to alespoň vyzkoušet.
Byl rád, že to dokázal pochopit. Nedělal z něho blbce, ani dítě, ale byl přeci pár let za ním a měl větší zkušenosti s životem.
K jeho řeči nic neříkal, nechtěl. Jednoduše to nechápal, bylo mu to líto, to on však nedal najevo. Nebyl si jist, jestli to má cenu projevovat lítost, znal to. On, na rozdíl od Erika svého otce i viděl, viděl i svou rodinu, celou. On nepotkal nikoho, nemá ani vzpomínky, ani důkaz, jestli tam vůbec nějaká rodina byla. Když pomalu odcházel, lítost přebila vše. Ihned se za ním pomalu vydal a pořádně chytil Erikovo rameno. Neměl nic naplánovaného, jen ho chtěl zadržet. Jen co se ho dotkl, ihned toho litoval. Celým jeho tělem projel mráz, jako by si nahý lehl do sněhu, ten pocit však zmizel rychleji, než se objevil. Stále to dokázal cítit, stále se však držel.
„Kampak?“ zeptal se vážně Theo a lehce ho přitáhl.
„Já ti nepomůžu,“ řekl mu tiše, „pomůžeš si teď jenom sám, když přestaneš,“ dodal více nahlas. Kdyby se snažil sebevíc, nepomohl by mu. Theo nikdy nebyl jako z nějakých příběhů, nikdy nešel za někým a nikdy nikoho nezměnil, dokázal jen někoho k cíli popostrčit.

Les
Zda Erikovi zaskřípali zuby nebo upustil páru sám neví. "Jo tak o tomhle se Merkur nezmínil" mírně sevřel ruku v pěst. Copak by šel někam odkud nemůže ven? Ne, nešel by tam .
V životě se pořádně mohl spolehnout jen sám na sebe. Pak přišla Pandora, ale to je něco jiného. Ne on prostě neví nic. Podíval se na něj, Erikův pohled ty city které v něm byli..zlost lítost a beznaděj nebylo to mířeno na Thea ..on za tohle nemohl.
Neplánovaně zavrčel když se ho Theo dotkl. "Nedotýkat" zavrčí a vytrhl se mu. Opět ustoupil dál prostě jako osobní prostor.
"Pryč od tebe?" odpoví na jeho otázku.
"Přestat? s ČÍM mám přestat? S pravdou? Krucinál..ne to nemůžeš pochopit" zavrtí úpěnlivě hlavou ačkoliv to vypadalo že plánoval říct něco úplně jiného. Erikův hlas se třásl, no to né, po tolika letech že by se poprvé psychicky sesypal? Né né né..

Když na něho Erik zavrčel, raději se pustil. Věděl, že to nemá smysl ho nějak uklidnit, musel se vypořádat s nestabilním Erikem. Bylo nejlepší, že ustoupil, Theo se už ani nesnažil přiblížit, pokládal si to za marné, ba i pohoršující.
„Jestli se chceš ztratit, tak tě klidně běž, ale umřít tě tu rozhodně nenechám,“ oznámil mu suše. Věděl, že se po lesích můžou v noci objevovat i nestvůry a nemohl ho nechat se toulat v takovém místě.
„Přestaň se chovat jako malé dítě, které ztratilo lízátko,“ nařídil netrpělivě, ač jeho přirovnání nebylo zrovna nejlepší, „máš vztek, vztek z něčeho za co nemůžeš, za něco, co ani pořádně nechápeš,“ zavrčí na něj, jeho oči padajíc na jeho.
„Jediný, kdo tu nic nechápe jsi ty,“ řekne tiše a znovu zrak odvrátí, poté si jen vyčerpaně vzdychne, opře se o strom a znovu si navléká prsten, ponechávajíc les beze světla, zase v temnotě. V té chvíli mu to vyhovovalo mnohem lépe, než aby sledoval výraz Erika.

Co by na tohle mohl říct. Nádech výdech Nádech výdech Nádech výdech Nádech výdech Nádech výdech zopakoval si pro sebe aby se uklidnil, a opravdu ulevilo se mu .
"Pořád by jsem rád uspořádal myšlenky..což mi tvá přítomnost jaksi nedovoluje" řekl tiše o dost klidnějším hlasem než předtím.
"Jasně rozkazuj mi..proč ne že jo.." zabručí Erik zcela ignorujíc co Theo vlastně řekl. Ale stále na něj upíral svůj pohled, kterž ačkoliv Erik mluvil klidně, pohled byl stále plný vzteku.
"Myslím že na svůj život vztek mít můžu.." usoudí tiše. Pak se ještě jednou nadechl. Dobrá nemůže být pořád on ten zlý.
"Budiž dobrá..poslouchám tě co nechápu? Za co nemůžu? Pouč mě o mém životě" byla to vízva? Možná

Neuklidnil se ani po tom, co se znovu objevil v temnotě, nečekaně. Jednoduše jeho přítomnost stále cítil, ač ho neviděl. A to se mu vážně nelíbilo, iritovalo ho to a musel se s tím vyrovnat. Věděl, že to skončí špatně, ale nečekal, že bude svědkem emocionální horské dráhy.
„Já bych už šel rád spát, k čemuž tvoji přítomnost potřebuji,“ řekl na oplátku stejně. Byl to suchý hlas, klidný, kterým se vždy uklidňoval. Když to tak strašně chce, tak ať si sedne a myslí, stejně má na to celou noc, přemýšlel Theo.
„Jsem vedoucí, je přirozené ti rozkazovat,“ zavrčí. Naštvalo ho to, myslel si snad, že mluví s táborníkem?
„Nemůžeš za nic,“ vyplivl ze sebe, „zkus mi ty říct, za co můžeš?“ zeptal se zase on.
„Kdybych já vydával tolik vzteku, už bych asi vykácel celý les,“ dodal tiše a sedl si, jelikož si uvědomil, že už to nemá cenu stát.

Erikovi se na tváří rozlil menší podivný úsměv-což u Erika není normální úsměv. celou svoji pozornost věnoval nyní Theovi...který se ještě ani nepředstavil. Taky by se Erik možná choval jinak kdyby věděl jeho jméno.
"To si však myslíš ty, já půjdu spát až si urovnám co se mi všechno přihodilo..což v té přítomnosti nelze provést" mlel si zase svou.
"Ten naštvaný ton si odpust, možná by jsem k tobě nějakou úctu měl kdyby jsi se aspoň představil, což jsi neudělal" řekl už poněkud vážně, Erik je podivná osobnost, málo kdo s ním dokáže vyjít.
"Já nevím podle mých rodičů můžu očividně za to že jsem se narodil" odfrkl si aby to ze sebe nějak dostal.
"Vztek vypudím tréninkem né kácením přírody" koukl na něj klidně

„To si nedokážeš urovnat v posteli?“ zeptal se otráveně, přičemž se snažil zůstat vzhůru, ač mu každou chvíli upadávalo jedno víčko.
„Theo,“ zašeptá do nicoty, „teď se ke mně laskavě chovej jako k vedoucímu, trochu té úcty bys prokázat mohl,“ řekne hned potom a zase si vzdychne.
„Bůh se o tebe postarat nemůže, víš?“ řekl mu suše, „děti velké trojice jsou většinou ve stavu největšího nebezpečí,“ uvedl ho do reálie, „bylo to asi nejlepší, že jsi tam vyrůstal,“ řekl mu, dále však už nepromluvil. V tu chvíli mu zjevně ještě zhoršil náladu a měl sto chutí se párkrát praštit o strom za ním.
„S čím chceš trénovat tady?“ tiše se zeptal „do zbrojírny se jen tak nedostaneš,“ oznámil jsem mu, „tedy bez dozoru ne.“

"K tomu potřebuju čerstvý vzduch" už si musel povzdechnout. To to ještě nepochopil? Erik očividně unavený nebyl.
"úctu? Jo, ale úctu by sis měl nějak získat.. ne říct , a od teď mi budeš prokazovat úctu" No ano ERIK má jiné priority než tady Theo.. "Předpokládám že mé jméno už znáš" řekl poněkud suše, jo tahle popularity mu leze krkem taky.
"Chm, aspoň něco mi mohli dát.. Né mě nechat s domněním že jsem byl nechtěné dítě" zabručí tiše,
"Sedy lehy a tak ti nic neříká? K tréninku nepotřebuješ zbraně" řekl tiše

„Takže to bude krásně strávený čas,“ vzdychl si Theo a snažil se potlačit zívnutí.
„Čeká se to od vás, jako to od nás čekají bohové,“ přirovnal, ač zase špatně, jelikož hned potom si uvědomil, co řekl. Přirovnal se právě k bohům? Byl natolik ospalý, že už si ani nedokázal hlídat jazyk. „Znám,“ souhlasil a přikývl.
„Tvůj otec je bůh podsvětí, jaké dary ti má přinést právě on?“ pochyboval.
„Tobě něco takového už moc pomáhat nebude, tedy jestli to chceš dělat celý den, tak klidně,“ usmál se, „ale řekl bych, že všichni polobohé jsou rozeni do války, ne do fitka.“

Pro jednou Erik zase mlčel jen se na něj díval.
"Já si na tohle jenom potřebuji zvyknout.. chce to jen čas" nadechl se a mírně si promnul kořen nosu.
Když už opět přišla řeč o jeho otci mávl nad tím rukou. "Už to radši neřeš me" opravdu čím víc se o tom baví, tím víc ho to štve.
"Nějak jsem trénovat do teď přeci jen musel..." jeho výraz naznačoval že nevěří tomu co nyní řekne. "Takže... ty by jsi byl snad tak laskavý a šel někdy se mnou do zbrojírny a ... no ehm něco mě naučil?" Možná že už byl tak unavený a nedával pozor co říká.

„Neboj se… zde na to máš celý život,“ řekl mu smutně.
Na jeho požadavek jen přikývl, ač to nešlo ve tmě vidět. Taky nerad řešil svou pomíchanou rodinu.
„Já se k luku dostal i v patnácti,“ řekl mu a lehce se uchechtl, když si vzpomněl na to, že ho vlastně ukradl.
Nevěděl, co říct, byl zaskočen. Ještě deset minut zpátky tu Erik skoro zažíval emocionální rozpad a teď ho tu prosil? Ano, asi prosil o to, aby ho Theo naučil základy. Osobně už teď z toho cítil problémy a další hádky, ale říct ne nemohl. Byl zaprvé vedoucí a za druhé není takový, aby někoho nechal na holičkách. Zase si vzpomněl na Jupiter.
„Dneska na to ale zapomeň,“ řekl mu suše. Nechtěl mu přímo říct ano, jen tedy doufal, že to tak Erik pochopil.

"To je vskutku utěšující" zamumlal suše,
"V sirotčinci se dostaneš tak k praku, a mnohdy ani to ne" musel se nad tím pousmát. "Nechtěl jsem takhle vyjíždět" nyní mluvil pomaleji jakoby si s svá slova pečlivě vybíral. "Každý má však jiné priority a já nehledám na lidech zásadně to dobré, už jen proto že ve většině případech tam žádné dobro není. Jsem samotář, který ve většině případech nechápe sám sebe. Tím pádem je skoro nemožné aby mě pochopili ostatní" po chvilce pokračoval. "Nechci se hádat, normálně bych dávno odešel..Hádky jsou zbytečné" zavrtí hlavou.
"Dneska? To ne nevím jak ty ale já už bych šel spát" koukl na něj zcela upřímně

„Myslíš si, že kdyby kniha ožila, dokázala by se naučit číst sama ze sebe?“ zeptal se ho tišeji, „občas potřebuješ někoho jiného, aby ses pochopil,“ poradil mu, ač se cítil jako starý filozof, či něčí otec.
„Já tě chápu, ale neboj,“ snažil se ho uklidnit, „zde je každý v podstatě tvá rodina,“ řekl mu a blbě se po dlouhé době usmál.
„Vážně?“ zeptal vzrušeně a doslova vyskočil na nohy, „ostatní se už budou asi bát,“ řekl čiperně a znovu “rozsvítil“. Cítil se vážně jako živá lucerna, ale to ignoroval. Počkal, dokud nevyrazí Erik, aby ho pak mohl následovat, doufal aspoň v to, že ví, kde má srub.

Další den
Dá se říct že se z toho vyspal, na tváří měl mírný ale opravdu mírný úsměv. Včera byl mírně vytočený z toho všeho. Ale nyní? Byl v pohodě
Samozřejmě že po tom co se vzbudil zase chvílí trénoval sedy lehy a tak to už k jeho životu prostě patřilo. Myšlenky se mu slídili v včerejším setkání. Theo ten vedoucí jistě bylo to zajímavé setkání a velice poučené v několika věcech. Po tom všem nakonec ze svého srubu přeci jenom vyšel , možná bych se mohl podívat za Pandorou napadlo ho,
Hmm mohl být na Thea milejší nemohl za to přece, a Erik si vylil vztek na někom kdo ho sotva znal. Asi by se měl omluvit.

Ráno opakoval Theo svůj ranní cyklus, který opakuje už od svého prvního měsíce v Táboře. Vstával za svítání, jednoduše si udělal vše potřebné a nakonec se usadil na balkón s hrnkem kávy. Byl stále ospalý, avšak byla to jeho práce hlídat těch pár táborníků před tím, aby se náhodou nezatoulali v lese nebo aby se utopili. V této ranní době zde nikdo kolem nebyl, tedy až na obvyklou zvěř, která mu dělala přítomnost každé ráno. Po chvíli tichého sezení, při kterém si jako vždy připadal jako důchodce, uviděl v dálce menší postavu. Nepotřeboval se pozorně podívat, aby zjistil, koho to tam vzadu má, byl to přeci Erik, ten chlapec, který může za jeho přítomnou únavu. Na včerejší noc hodně nevzpomínal, pamatoval si na to, že se jen choval jako nějaký nepříjemný rodič. Ani nevěděl, co to do něj vlezlo, ač ten důvod věděl bez toho, aby se sám sebe tázal. Syn temnoty a syn světla. Nikdy si nebyli souzeni sobě rozumět, Theo to však dal vše stranou, byl rozhodnutý, že si toho chlapce spřátelí za jakýchkoliv podmínek. Za jakýchkoliv tedy úplně ne, ale určitě by pořád snažil.
Také si i vzpomněl na tu “domluvu“. Theo věděl, že zde trénuje, Erik byl však první, kdo se ho osobně vůbec zeptal. Řekl si, že by za ním zajít tedy mohl, jelikož počet táborníků pomalu klesal a věděl, že později to bude jeho povinnost všechny naučit základy boje.

Neměl rád popularitu kterou získal jakožto syn Plutonuv. byl SAMOTÁŘ. Neměl náladu zodpovídat nějaké ty různé otázky nebo ty jejich pohledy to už i na něj bylo moc..prostě brrr
Pomalu se zvládl vytratit z dohledu všech zvědavých očí musel si oddechnout. Ano najdu Thea a omluvím se mu, A nenápadně se zeptám na ten trénink urovnal si svůj plán v hlavě.
Netrvalo to dlouho a Thea našel.."Ahoj" samozřejmě že hov sirotčinci slušně vychovali!
"Já by jsem se chtěl omluvit za ten včerejšek..vylil jsem si na tobě zlost, ale ty jsi za to nemohl" tahle slova z něj lezla jako z chlupatý deky. Ano Erik se prakticky neomlouval. Ale párkrát jo