Faust+Luca

Těžké hromobití, blesky, provazce deště smáčející husté koruny stromů, které jako kdyby snad jako kdyby chtěly ukrýt pod svým stínem chlapce, který svou stupiditou tolik nahněval bohy. Přísaha na něco tak svatého, jako je řeka Styx není nic, co by se dalo prominout za den i napříč tomu, že přísaha nebyla vyřknuta závazně, jelikož byla přerušena. Tak či onak, procházejíc už jen začátkem hustého lesa se neumí zbavit dotěrného pocitu očí, jejichž pohledy cítí ve svých zádech. Srdce divoce bije, dech zrychlený na maximu, když se prodírá hustým lesem s ničím jiným, než mapou v ruce. Smysl pro orientaci měl vždy dobrý a je si upřímně jistý, že jde správnou cestou. nedokáže si ovšem odpustit časté zastavování, aby se ohlédl, zda ho nesleduje nezvaný host, kterých za dva dny cesty potkal spousty. Není si tak úplně jist, jaká síla může za to, že dosud stihl pokaždé odejít po svých, ale nehodlá se ptát. Ne teď, čistě pro jistotu. Kapky spadající z větví dávají mapě po svém zabrat, je velice těžké z ní číst, když se mu téměř rozpadá v rukou. Coby chabou ochranu před deštěm, hlavu má ukrytou pod černou kapucí, která se rozepnutá nachází pod černou koženou bundou. Ta je samozřejmě též rozepnuta, takže lze zahlédnout i první vrstvu oblečení, kterou je bledě růžové triko. Nohy kryjí na kolenou roztrhané černé slimky a těžké černé kanady s podrážkou v barvě trika. Samotné kanady zdobí několid kovových přesek, ale to není zcela jistě jediný kov na jeho děle. Kolem krku visí stříbrný růženec, zdánlivě měděný obrácený pentagram a prsty obou rukou pokrývají různorodé prsteny. O piercinzích v obličeji nemluvě. Aby toho nebylo málo, na zádech nese černou krosnu.
Les zní pouze kapkami deště, které se dostanou skrz koruny jehličnanů. Nic víc, nic méně. To však klid protne ostrý, téměř mechanicky znějící chod ptáka, který vyletí zpoza jedné z větví. Jeho bronzové peří se mladíkovi zaleskne před obličejem, když mu svými silnými pařáty vytrhne mapu z rukou, odnesouc ji do lesní prázdnoty.
"Vrať se, blbečku!" Zařve směrem ke... zvířeti? Bylo to zvíře, nebo stroj? Co to vůbec mělo být? Holub? Bylo to přibližně tak velké. Chvíli zírá směrem, kam zvíře zmizelo, než zrak stáhne ke svým prázdným rukám. z hrudi vydere otrávený povzdech. Co si teď počne? Velice dobrá otázka, jelikož ať má v cestě pokračovat jakkoli, les nese ozvěnu něčeho, co napovídá tomu, že pokračovat by měl opravdu rychle. Přímo za zády se mu ozývají zvuky podobné mechanickému řevu toho holubího zloděje, nicméně nyní jich slyší celé desítky. Mráz mu polije záda, rozcuchané platinové vlasy se mu div nepostaví pod kapucí. Kdoví jak dlouho by stál přimražený šokem, kdyby jeho pozornost nestáhlo hlasité hluboké vyštěknutí. Necelý metr od něj stojí mohutný černý pes, od pohledu snad německý ovčák. Pes mu věnuje téměř pohrdavý pohled, než se otočí a pyšným cvalem si nakročí přímo za nosem.
"Následuj ho." Zašeptá ženský hlas v hlavě. Hlas je mu povědomý, mnohokrát ho v životě už slyšel. Vždy ho chránil, pokaždé mu byl na blízku, když ho potřeboval - proto ani nyní neváhá a okamžitě hlas poslechne. Mechanický zpěv za jeho zády se přibližuje spolu s tím, jak kopíruje trasu psa. Pes postupně zrychluje, znale klade packu před packu v trase, která se mu zdá být opravdu známá. Zlověstné zašumění kovu za jeho zády ovšem propukne ve skřek, jenž by byl srovnatelný s bojovým pokřikem. "Rychleji!" Zvolá ženský hlas naléhavě, ale černý pes jako kdyby ho vzal za povel. Právě ve chvíli, kdy pes tryskem vypálí vpřed a Faust se mu snaží neztratit z trasy, ze tmy lesa vyletí desítky bronzových ptáků, pro které není problém dvojici dohnat. Několik se jich usadí přímo na černém psu, který zcela ignoruje dotěrné zobáky trhající černou srst na kousky. Faust však nemá takové štěstí ani trpělivost. Symfalští ptáci trhají tvrdou kůži bundy svými drápky a zarývají zobáky do jeho kůže jako malá ostří. Běh plný bolesti a ošívání je nadále nemožný právě díky krosně, kterou je nucený i s několika ptáky setřást ze zad. Je tak schopný dál běžet v trase a neztratit psa, kterého má už tak několik metrů před sebou.
Konečně! Když už si myslel, že černého psa dočista ztratil, uvidí ho sedět před dveřmi uprostřed ničeho. Ptáci si z něj udělali krmítko, ale ačkoli je jeho černá srst dočista jasně slepena krví, nevydává ani hlásku. Dveře nereagují na jakékoli snahy je otevřít. Jediné čeho docílí jsou škubnutí od ptáků, které si uštědří odhalením další části kůže.
"Pros o požehnání svého dědečka. Jedině Merkur tě vpustí dovnitř." Poradí ženský hlas, zatímco kolem mladíka proletí zbytky zlatého prachu, jímž dříve býval černý pes. "Jak... co..." Bolest a zmatení mu nepovolí upřesnit ani zformulovat souvislou větu. Několik ptáků se mu usadilo na ramenou, do kterých zarývají své malinkaté zobáčky. Ptáci ochutnali i jeho tváře- dokonce mu z ucha zmizel i jeden piercing, který jeden z ptáků vytrhl. "Merkure, prosím! Omlouvám se! J..." Vykřikne do prázdna, opět přerušen ve větě bolestí působenou symfalskými ptáky. "Udělám všechno, abych pokus o tu debilní přísahu odvolal! Obětuju tobě i jiným bohům cokoli, jenom mi pomoz, dědo!" Dokončí přísahu v mysli, divoce trhajíc klikou dveří, až mu ruce obalí nazelenalá záře a panty povolí. Do prostoru za dveřmi doslova spadne již osvobozený od ptáků, které zůstali za nyní znovu zavřenými dveřmi.
Ztěžka si oddechne a zvedne se na všechny čtyři. Nevidí nic víc, než volné prostranství a svoji krosnu s věcmi, která se jako kdyby (či doslova?) kouzlem octla před ním bez sebemenší poskvrnky. Totéž se ale nedá říct o něm. Možná už nehřmí a neprší, ale hněv bohů, který se na něj snesl v podobě symfalů je na něm zcela znatelný - oblečení i kůži má postiženou několika krvavými šrámy. Skoro jako kdyby spadl do kontejneru s žiletkami.