Pandora & Eric

Horolezecká stěna

Trvalo to možná tak dvě hodiny, co ji provedl hlavní vedoucí táborem a Merkura od příjezdu už neviděla. Asi se někam zdejchl, zmizel a zase se objeví, až bude třeba. Z jeho strany. Pochybovala, že by byl natolik nesebestředný, aby se ukázal i někdy předtím, než  až to bude potřebovat. Měla na bohy velmi špatný náhled a projevoval se cynismus, i pohrdání světem. Na náladě jí vůbec nepřidávalo, že narozdíl od Erika, pro kterého si přišli rovnou jako Plútónova syna, nevěděla, co jsou její rodiče zač. Ve skutečnosti se toho příliš od sirotčince nezměnilo, akorát přibylo mnoho vědecky nedokázaných věcí. Jako bozi. Ještě před několika hodinami ani netušila, že jsou bozi řečtí a římští, nebo že je mezi nimi nějaký rozdíl -ač o tom pochybovala dosud. Celé to prozatím brala jako nějaký hodně špatný vtip. Ale jelikož byla prostě Pandora, přišla chvíle, kdy museli všichni nechat být Pandoru Pandorou a číst. Její povaha ji zkrátka nutila začít zjišťovat vše možné o tom, kde se nachází, ale protože byla chytrá, věděla, že jí toho nikdo neřekne víc, než při prohlídce hlavní vedoucí. Přesně z tohoto důvodu se odkázala na knihy, jichž si plnou náruč odnesla z hlavní budovy, když pana Baxtricka požádala o vstup do nějaké knihovničky. Sic to bylo mizerné, musela se smířit s tím, co našla a tak se ponořila do čtení. Těžko odhadnout, jak dlouho četla, ale naráz se ocitla snad v polovině prví, tlusté bichle, dozvídaje se více o Plútónovi, Jupiterovi a Neptunovi. Vážně zajímavé čtení, ale o dalších bozích téměř nebyla řeč. Od toho zde zřejmě byly ty další knihy. Jeden by sice řekl, že přímo před horolezeckou zdí nebude mít klid, ale jelikož byl tábor nově otevřen a všude bylo pusto prázdno, toto bylo prozatím jedno z nejklidnější míst... Nikdo si zatím netroufl trénovat, no a co se týče jí, ona by tam v životě, ani za milion dolarů nevylezla, radši se drží pevné země -na které seděla. Jistě, mohla si sednout jinam, ale tohle bylo svým způsobem docela pohodlné.

brána -Horolezecká stěna
Nyní by mohl přirovnat život k horské dráze, ještě ráno byl v sirotčinci, netušil co jsou jeho rodiče zač. Ale potom? Přišel si tam pro něj muž který se jmenoval Merkur. Ano bez Pandory nehodlal nikam jít. Už jenom z toho důvodu že ji prakticky považoval za sestru. Když Merkur začal povídat , římský bohové. A to nejlepší z nejlepších že jeho otec je Plutón! Jo ze začátku to znělo jako hodně hodně krutý vtip. Nakonec byl však nucen uvěřit, a přesto by byl možná z nějakého důvodu radši kdyby se tohle vůbec nestalo. Nakonec ho teda provedli táborem a upřímně mu to připomnělo něco jako poušt. Tam je taky tak prázdno. Ale jelikož je tábor nově otevřený není se čemu divit.
Hledal Pandoru a nakonec ji našel u Horolezecké stěny. "Pandoro?" zeptal se opatrně "Nezlobíš se že jsem se vzepřel že bez tebe nikam nejdu?" zlobit se mohla že.

Horolezecká stěna

Začala se chytat až jakmile se dostala k části přirovnávání. Neptun je římský Poseidón a Jupiter je na tom podobně, jako Die. O Hádovi moc neslyšela, ale věděla, že to není nic zrovna chválihodného. Až teď začala zjišťovat, že Plútón je vlastně jako Hádés, akorát místo řecké, v římské mytologii. Dočítala se o všem, co jej činilo tím, kým byl a na zlomek sekundy i zaváhala, zda je Erik opravdu takový, jak se prezentuje. On by přeci nikomu neublížil, ne? Zběsile zatřásla hlavou, odehnala pochyby, jelikož ho moc dobře znala a ponořila se do čtení.
Trhla sebou, když zaslechla známý hlas, vyslovující její jméno. Chvíli na to ani nereagovala, jelikož takové vytrhnutí ze studování nebylo jen tak, ale když se dobrala k závěru, že to asi bude Erik, zvedla hlavu a cukla koutky do lehkého úsměvu.
"Ahoj Eržo." Zaklapla bichli, aby nemohl pozorovat její studia Plútóna a doufala, že nezahlédl ta malá písmenka, která tvořila věty, souvětí a odstavce. Sem tam byla v poměrně staré knize i nějaká čáranice, poutající se k textu na předchozí, nebo následující straně. Dle toho, zda byla zrovna napravo, či nalevo.
"Proč by mělo? Alespoň jsem se odtamtud konečně dostala." Pokrčila rameny a trochu nechápavě ho sledovala. Vždycky chtěla pryč, kolikrát si i plánovala útěk, bylo by jí to i vyšlo, ale po prvním nezdaru, kdy vyloženě udělala hloupou chybu a podcenila tamější zařízení, už počítali s dalším pokusem a tak si ji hlídali dostatečně na to, aby mohli předvídat, co udělá, ač je nejednou překvapila.

Horolezecká stěna
Na světe existoval pouze jeden člověk kterému by v životě neublížil či za koho by položil život. Byla to Pandora ta které jednou vrátil tu brož. Od té doby ačkoliv nechtěl a neplánoval se mu Pandora dostala do podvědomí. Jeho jediná kamarádka či -sestra- ono to je vlastně jedno.
Eržo zopakoval si s menším úsměvem, a jak víme úsměv a Erik to je vzácné když t je dohromady. "Já jen..že tady je to poněkud liduprázdné.. ne že by mi to vadilo..ale mám z tohodle místa divný pocit" svěřil se se svými pocity.

Horolezecká stěna

Poněkud pobavený výraz doplnila ještě pozdviženým obočím a nakrčeným čelem. Jeho slova ji trochu překvapila, ač to cítila podobně. Bylo vážně zvláštní, jaké bylo najednou ticho. Vždy slyšívala křik, řev, nebo minimálně rozlehlý šepot, ale jediné, co tu teď vydávalo zvuky, byl ševelící vítr a Erik.
"To je poprvé, co tě vidím neklidného z toho, že kolem tebe nejsou lidi." Poznamenala jen tak do větru nepodstatnou větu, která se po chvíli ztratila i v paměti. Erik byl vždy ten typ samotáře, který by si klidně vystačil úplně sám, bez jedinho přítele. Jenomže potom tu byla Pandora, ta zase nevěřila, že by někdo mohl být úplně bez přátel, aniž by se zcvokl, no a jelikož jí Erik dostal zpět brož, rozhodla se ho ušetřit psychiatrické léčebny a přiměla ho k alespoň krátkým, občasným rozhovorům. Sice s ním měla dost práce, ale nakonec ho nějak zpracovala. Ne, že by teď nějak moc mluvil, ale alespoň jí odpovídá na otázky a občas sám nějakou vymyslí, což je u něj velký pokrok!
"Samozřejmě, že z toho máš špatný pocit, právě jsme se dozvěděli, že jsme potomci nějakých cápků, co se ani neuráčili se ukázat v tom příšerným vězení, aby nás osvobodili od téměř-věčného utrpení." Pověděla na jeden nádech a nepatrně se zamračila.

Horolezecká stěna
To ticho, bylo na jeho vkus, no až moc tiché! Nadechl se, neví stále neví co by si o tomhle myslet. Od té doby co byl v sirotčinci si zvykl na řev a pištění, ale nyní? To ticho, bylo jednoduše zvláštní.
Nad její větou se musel uchechtnout.
"To sice ano, sic si vystačím sám. Ale na nějaký hluk jsem si zvykl, ale tady tohle" ošije se, Erik opravdu nemá rád společnost jeho vrstevníků a tak. Straní se jich, ale na ty zvuky si zvykl, to je vše.
"Najednu stranu by jsem byl rád kdyby tohle všechno s těmi bohy byl jen vtip. Přijde mi to divné..ale nejspíš to je pravda" pokrčí rameny, ano v Erikovi stále hlodá jistá nedůvěřivost k tomu muži Merkurovi, který je odvedl na tohle místo. "Ale jo máš pravdu ukázat se mohli, " dodá .

Horolezecká stěna

Občas jí přišlo, že Erik mluví velmi zvláštně, ale neuměla posoudit, proč. No a nebo také jestli to není jen její divný pocit, takové pocity ona měla totiž pořád, vážně v jednom kuse. Občas na nich něco bylo a vážně šlo o víc, ale ve většině případů měla blbý pocit i z mluvícího papouška. Ale počkat, kdo by neměl blbý pocit z mluvícího papouška? Je to nepřirozené! Zkrátka u ní byl v poslední době blbý pocit takovou všechní věcí.
"Jasně, ten jejich řev byl někdy otřesný. No fakt, jsem ráda, že už jsme pryč. Třeba z toho vyleze něco dobrýho." Pokrčila rameny, snažíc se být alespoň trochu pozitivní, když už se Erik ujal role toho pesimisty, mysícího stále jen na to špatné. Jenomže takový on už byl, nehledal na lidech zásadně to dobré, i když to tam třeba ani nebylo. To byl rozdíl mezi nimi, ale potom tu byla ta maličkost, že ve skrytu duše nevěřila ani ona.
"Jasně, že je to neuvěřitelný, přijde nám to nepřirozený, protože je to něco nového." Snažila se Erikovi trochu objasnit věci, kterým sama příliš nerozuměla, ač to vypadalo, že ano. To jí šlo, tvářit se, že vše ví a umí nejlíp, i když to tak třeba ani nebylo.
"Prakticky vzato, nemohli." Zakroutila hlavou a důležitě se na Erika podívala tím stylem 'zase vím něco víc, než ty,' což byl její obvyklý a velmi oblíbený výraz. "Římští bohové se ukazují jen při vzácných příležitostech, to říkal vedoucí Baxtrick. Nicméně naše narození zjevně nebyla dost důležitá událost." Opovrhlivě odložila knihu, kterou dosud držela v rukou vedle sebe na hromádku dalších tří knih a pohlédla na Erika.

Horolezecká stěna
V hlavě si musel mnohokrát přehrávat ten moment když se tehdy Pandoře rozhodl pomoci. V tom sirotčinci se za ty léta stalo mnoho křivd. A on se přesto rozhodl pomoc jenom jedné oběti Pandoře..otázka byla za ty léta stále stejná. Proč se na nemohl dívat na to jak ji tam šikanují, když se něco takového dělo vždy odtamtud odešel. Ale když se jednalo o Pandoru pomohl jí! Byl to osud? Asi ano
"I já jsem rád že jsme pryč, ale snad máš pravdu snad z toho vyleze něco dobrého" márně se podrbal za krkem. Ano myslel na to špatné, takový byl tak to on prostě viděl.
"Ano něco nového..a stejně mi to pořád připadá jako krutý žert..ale zatím vše nasvědčuje tomu že tohle všechno je pravda" nadechl se a koukl na ni,
ANo všiml si toho jejího výrazu ten že ví zase něco lépe než on. "Hele ty máš pořád u sebe tu brož že jo?" vzpomene si náhle

Horolezecká stěna

Poslouchala jeho slova, ale nevnímala je v takové míře, jak by možná měla. Asi o tom nasvědčoval i její mírně nepřítomný výraz. Nebylo to však nic hrozného, čeho by si člověk všiml, ale ihned zase pohledem sjela k Erikovi a snažila se pozornost přenést plně na něj. To se moc nedařilo až do chvíle, kdy přišla otázka ohledně brože. Konečně se mohla soustředit na jednu jedinou věc a to odpověď na tuto otázku. Ale místo toho, aby něco řekla, poukázala na svou košili v bůhvíjaké barvě, na které měla brož připnutou. Stejně se ale rozhodla něco říct.
"Pořád a navždy." Kývla hlavou s úsměvem a složila ruce do klína, pohled zabodávajíc do šedé stavby před ní. Byla to velká, horolezecká stěna, tedy vypadalo to vážně zajímavě, ne taková ta klasická stěna, nevypadala tak... stěnovitě. A určitě ani nebyla šedá, jen by tak chtěla vědět, jakou měla barvu.

Horolezecká stěna
Na chvíli se i on zamyslel. Vždy když byl okus dál od ostatních a mohl je sledovat. Viděl co dělají ostatní normálně, a on má k tomu podivný odpor. Třeba objetí, Erik takhle blízko k sobě nepustil ani Pandoru. A to už je upřímně co říct. Pandora u něj získala takové zvláštní místo ale přesto ji třeba ještě neobjal a tak.
"A tu brož..máš možná od rodičů ne? Protože jestli je to pravda . Tak například já nemám od rodičů nic" snažil se, ano slyšíte dobře. Snažil se Pandoře nějak zvednout náladu že její rodiče jí aspoň něco nechali. Kdežto Erik? Ten jen mohl hádat proč je takový jaký je. Proč ho nikdy nezajímali přátelé ani nic takového. Přátelé, nebo snad rodina . Pouze díky Pandoře která ho jen tak nenechala. Ví o pojmu přátelé, ale rodina? No to moc ne

Horolezecká stěna

Očima těkala po horolezecké stěně a přemýšlela, proč se tak vlastně jmenuje, vzhledem k tomu, že to vůbec nevypadá jako stěna. Nicméně tohle zřejmě nebylo dost důležité, jelikož se nechala z myšlení snadno vytrhnout, když Erik opět spustil. Byl zrovna nějaký mluvný, no ne, že by se jí to nelíbilo, ale projednou se cítila spíše ona tak tiše, jako kdyby sama ani neměla potřebu mluvit, což se jí nestávalo moc často. Pravdou bylo, že byla velmi nevyrovnaná a zmatek jí vyloženě převrátil mysl naruby. Byl to nepříjemný zvrat, ač byla ráda, že z toho pomyslného vězení vypadla, netušila však, že vstoupila do dalšího.
"Nevím, jestli je od rodičů, jen vím, že ji mám dlouho." Pokrčila rameny a koutkem oka zavadila o brož připnuté na košili.

Horolezecká stěna
"Mám pocit, že jsme si prohodili role, ty mlčíš  a já mluvím" musel se nad tím uchechtnout . Jo nebylo to obvyklé aby Erik mluví.
Začal chodit do kolečka. "Víš,  ty i já jsme se ocitli  v novém světě který neznáme  a nevím jak ty, ale minimálně já cítím strach z neznámého.  Ale  podle mě  to že budeme mlčet a nic nedělat  nám nepomůže..a když si  tohle myslím já, tak už to něco znamená no ne?"  byla to pravda, když už něco takového dojde Erikovi tak už to je co říct.
"Co na to říkáš..přežili jsme v sirotčinci přežijeme i tady" natáhl k ní ruku

Horolezecká stěna

Mlčky přikývla. A zase mlčela. Vážně nevěděla, co s ní je. Byla taková snad vždy? Ne, vlastně nebyla. Snad nikdy. Jen občas, byly výjimky, kdy se takto chovala, ale to bylo ojedinělé. Tentokrát to však trvalo příliš dlouho. Měla potřebu někam zalézt, schoulit se do klubíčka a přečíst všechny knihy světa o římské mytologie. No a až dojdou, začala by je číst znovu a znovu, až do chvíle, kdy by je znala zpaměti. Tehdy by začala to samé s řeckou. Potřebovala si nacpat hlavu vědomostmi, až do prasknutí.
"Nech mě to vstřebat." Zabručela trochu nespokojeně a muchlala si látku košile mezi prsty, jako kdyby se snažila z něčeho vymluvit, ač nebylo z čeho. Prostě to bylo jen nové. Divné. No a tak všechno.
"Samozřejmě." Pousmála se a chytila se jeho ruky, načež se vytáhla na nohy a přešla kousek bokem. Sehnula se pro své knihy a ty si poté přitiskla pevně k hrudi.
"Chci o tom tady zjistit všechno." Řekla stále s úsměvem, takže to vypadalo, jako kdyby to ani nebrala vážně. "A udělám pro to všechno." Změnila svůj výraz ze sekundy na sekundu. Až teď šla vidět ta hrůza. Myslela to vážně a každý, kdo Pandoru zná, ví, že to je jedna z nejhorších věcí. Byla vážně schopná třeba i špehovat vedoucí.

Horolezecká stěna
Erik už se cítil o něco líp. Ano , on byl prostě podivín, ale musel se to urovnat v hlavě což už si urovnal. Takže mohl začít bojovat se svým novým životem, tedy ne že by ho odmítal to už stejně nejde.
"Jasný..nechám" musel se přeci jenom usmát. Možná že je dobře že je tady, už se dost možná usmál víc krát než za ty roky v sirotčinci.
Dále ji však přikývl, a na chvíli ji sledoval, však on za tu dobu Pandoru už znal. Ale že by si někdy vyměnili role ? Pandora ta která mlčí a Erik ten který se s osudem smířil? No to je poprvé.
Po tom co Pandora ohlásila že pro to udělá všechno se v Erikově hlavě rozblikala pomyslná žárovka ještě s imaginárním nápisem pozor pozor. na tohle znal Pandoru až moc dobře. Z tohohle by mohli koukat řádné problémy. A o to Erik nestojí, a ještě více nestojí o to aby pak někdo provedl něco Pandoře. Proto ji jemně chytl za ruku. "Hele, hlavně všechno s mírou..Nechceš tu mít problémy ne?" při této otázce se jí zadíval do očí. Takový oční kontakt který vyloženě říkal Nechci abys tu měla problémy.. Problém byl jediný , jestli se ho Pandora pokusí přemluvit aby šel s ní zjistit o tomhle všechno, tak samozřejmě půjde. Díky tomu co spolu prožili ji považuje za jediného člena rodiny a tak ji přece musí chránit. Ale no, všichni víme že Pandora by to zvládla i sama.

Horolezecká stěna

Bylo hezké, že se Erik sem tam usmál, takový nezvyk od sirotčince. Řekla by, že je i šťastný, že je tu. Pro něj to asi bylo dobré, věděl, kdo je jeho rodič a i když to nebyl nikdo zrovna chvalně známý, spíše nechvalně, asi bylo skvělé se najednou ocitnout mezi svými, jenomže tak se ona necítila, vlastně vůbec. Mezi svými se konečně začínala cítit v sirotčinci, co se týče radikálních změn na neurčito, zvykala si těžko. Když ji chytil, mírně se ušklíbla a naklonila hlavu na stranu.
"Kdepak je tvé 'nedotýkat,' Eriku?" Pobaveně ho sledovala. Kdyby ho neznala, v některých situacích by se ho snažila obejmout, jenomže jeho 'osobní prostor,' pro něj byl něco jako panenství, chránil si ho. No vážně, alespoň takhle by to přirovnala. Musela se zasmát, alespoň tak tiše, přišlo jí to vtipné.
"Jasně, neboj. Na mě jen tak nepřijdou." Řekla zcela bezstarostně. Tohle už byla stará známá Pandora, nemající zábrany, řítící se do všeho po hlavě, tedy, samozřejmě s plánem B, možná mající však příliš sebevražednou rychlost. Ale nikdy by nechtěla, aby do toho šel Erik s ní, ať už by se jednalo o cokoli. Tyhle věci raději dělala sama.
"Víš, jsme trochu jako Margo Roth Spiegelmanová a Quentin." Odstoupila od něj o krok a ruce založila na prsou. Bylo jí jasné, že asi nebude vědět oč jde, byla to jedna z knížek, které v sirotčinci přečetla. Papírová města.
"Až na pár detailů. Ale kdyby se něco dělo, zanechám ti stopy." S úsměvem se rozešla pryč od horolezecké stěny.