Janusová Brána

"Co se to sakra stalo?" Otázka, která teď Cadeovi zní v hlavě. Nevěděl, kde je a co tu dělá. Jediné co věděl bylo, že je tu v bezpečí. Teda aspoň v to doufal.
Chvíli ještě pozoroval ty dveře. Taková věc by se nedá přehlédnout, tak jak to že je nevyděl v lese před tím. Pak se otočil a koukl za sebe. Nemohl uvěřit tomu co vidí. Kde se tu mohlo vzít takové místo. Tohohle si určitě musel někdy někdo všimnout.
Stál jako přikovaný. Nevěděl co má teď dělat, nevěděl, kde to k akru je a už začínal opravdu uvažovat nad tím, že se asi musel autobus vybourat a on teď někde leží v bezvědomí v příkopě a tohle vše se mu jen zdá. "Tohle nemůže být pravda." Řekl si pro sebe, ale pak ho začalo něco štípat na ruce. Když se na ni koukl, uviděl docela ošklivý škrábanec skrz roztržený rukáv mikiny. Kdyby byl tohle jenom sen, nemohlo by ho to bolet, takže co se to tu sakra děje?

Je to již pár dní, co tady tvrdne, tedy samozřejmě že svůj čas zužitkovává, čím třeba? Tréninky s Theem , což je podle Erika velice zužitkování času který je tady jaksi nekonečný že? Co na to říct než
fakt díky, Merkure!
Tak jako prakticky vždy, byl Erik sám , přemýšlel nad tím vším co se mu v životě přihodilo, jako malý si myslel že byl nechtěný , proto si myslel že je v sirotčinci. Nakonec to v sobě udusil a smířil se s tím, a více to neřešil. Ale jednoho dne si pro něj přišel Merkur, který mu oznámil že je synem Plutóna§ A celá taškařice s mámou tátou, no prostě s rodinou začala od znova. A tak se snad dalo očekávat že stará ucelené rány začnou znovu krvácet.
První dny, to tady prakticky nezvládal, vyváděl. Kopl jednou do stromu a začalo to, tehdy byla noc a tak vedoucí, již zmínění Theo ho tam jaksi přišel hlídat do té doby dokud nejde spát. a Erik byl tehdy poprvé na někoho vyloženě nevrlí, a proč? Protože měl pocit že svět mu jednoduše ***** na hlavu. Málem tam měl emocionální rozpad. To by ovšem nebyl Erik kdyby se na poslední chvíli nesebral a hezky to v sobě udusil na dalších pár let, nebo jen na pár týdnu? Kdo ví..
Byl u Janusové brány, trošku dál a smírnou nenávistí na tu "prokletou" bránu koukal.
Nakonec si všiml jednoho kluka, slyšel ho povzdechl si a přešel k němu.
"bohužel či naneštěstí..to je fuk. Je to pravda" přikývl klukovy. "Jsem Erik Chace" představí se

Cade si ještě chvíli prohlížel ty dveře. Pak se k nim rozešel a chtěl je otevřít. Přišlo mu nejlepší prostě projít jimi znovu a vydat se domů. Třeba ten démon už bude pryč. Ale než stačil sáhnout na kliku, vyrušil ho cizí hlas. Cukl sebou a točil se.
Prohlédl si ho. Rozhodně byl starší a popravdě v téhle chvíli byl Cade rád, že vidí někoho kdo mu tohle vše může vysvětlit.
Koukl na něj. "Co? Kde to jsem? A co to bylo za toho divného chlápka tam?" Ukázal směrem ke dveřím. "Představil se mi jako Merkur, nebo tak nějak. Prosím řekni mi, co se to tu k sakru děje?" Dodal trochu nevrle. No kdo by nebyl nevrlí, když mu krásnou cestu autobusem překazí nějaké monstrum, které ho zažene takhle daleko od domova.
Pak si najednou uvědomil, že už je sakra pozdě a jeho děda bude mít strach. Otočil se ke dveřím. "Musím se dostat domů." Řekl a znovu chtěl sáhnout po klice.

Erikův pohled který byl normálně chladný nečitelný, někdy i nenávistný se změnil na soucitný. I když to chlapec nevěděl Erik chápal jeho momentální pocity až moc dobře, sám se cítil tak divně, jako kdyby tohle všechno byl jen krutý žert. Ale žert to nebyl..bohužel či díky bohu? To se ještě uvidí!
Erik měl momentální výhodu nebo si to myslel, výhodu nad těmi kteří nemají žádné svaly a podobně, ale to nemuselo vždy znamenat výhru-.
Nyní zpátky k reálnému světu, Chlapec na něj vychrlil ale až moc otázek, když už chtěl začít mluvit , chlapec přišel s tím že musí domů. Ach, kdyby to jen šlo pomyslel si, nadechl se a jemně kluka chytl za rameno, hlavně aby se klučina nedozvěděl tu pravdu že už se domů nedostane. "Počkej, vysvětlím ti to..tak se na mě otoč, je divné mluvit na někoho když mu nevidím do tváře" prakticky by to i Erikovy bylo jedno, ale jak by asi chlapec vyváděl, kdyby zjistil že už domů nemůže? No hodně by vyváděl a Erik jaksi počítá s možností že kromě vedoucí a nyní jeho, díky Theovi již nikdo neví že je tohle prakticky past..
Hm..pak si bude muset promluvit s Merkurem co to jako znamená.
"Ten chlápek se skutečně jmenuje Merkur..nyní si myslíš že jsem šílenec , ale prosím nech mě to doříct. Merkur římský bůh cestovatelů, zpráv a zlodějů, posel bohů" Nechal mu chvíli na vstřebání, stále však měl ruku jemně nijak bolestivě ho nedržel.
"Řekl ti něco Merkur? Jestli ano..co ti řekl?" zeptal se, "Jinak jsi v táboře..v bezpečí, když jsi se sem dostal, ano tohle mi neuvěříš ale je to tak. Někdo z tvých rodičů je římský bůh.. a v tomhle mi můžeš věřit..já tomu ze začátku také nevěřil" Pak se koukl na jeho zranění, "Pojd se mnou na ošetřovnu..ošetří ti to zranění"

Cade sebou cukl, když se ho Erik dotkl. Jako popravdě neměl moc dobré zkušenosti s lidmi, co už od pohledu byli silnější než on sám. Prostě občasná šikana od namachrovaných debilů.
Otočil se k němu, aby si ho teda vyslechl. Lhal by, kdyby řekl, že si o Erikovi ze začátku nemyslel, že má o kolečko navíc. Po celou dobu Erika nepřerušoval. Poslouchal ho bedlivě a snažil se to vstřebat. Nemohl, prostě jeho mozek nemohl tyhle informace pobrat. Jo miluje staré báje a tak mu to možná trochu připadalo zajímavé, ale i tak, jak to může být všechno zkutečné.
Koukl na něj, když mu podal otázku. "Nevím, představil se mi a pak začal říkat něco o tom, že mi dává požehnání a že na místo kam půjdu budu v bezpečí a že tam patřím. A možná i něco víc, ale já si to nemůžu vybavit." Odpověděl mu. Stalo se to před pár minutami a on si z toho setkání s Merkurem nic nepamatuje? To je fakt divný. Možná z toho veškerého šoku.
Pak Erikovi věnoval pohled, který dával jasně na jeho "CO?" "Římský bůh?... Bůh?" Cade nevěděl co na to má říct. Jeho racionální část mozku prostě začala stávkovat. Už to nedávala.
Pak se znovu koukl na svoji ránu na ruce. Krev už prosákl na mikinu a vytvořila na ni červený krvavý flek. "Dobře." Přikývl tiše.
"Můžu otázku? Ta věc tam venku, co mě asi určitě chtěla zabít. Vrátí se?" Řekl už vyděšeně. Nával adrenalinu z něj už vyprchával, takže se pomalu začala objevovat úzkost.

Ano kluk si jistě musel myslet že má Erik o kolečko navíc, kéž by. Tohle vše, ale byla pravda! A Erik to ze začátku taky odmítal.
Erik přikývnul že chápe že si klučina skoro nic nepamatuje, protože na klučinovy bylo vidět že je v šoku. "Dobře, hlavně se nestresuj" přátelsky se usmál na kluka HA! Přestáváš být samotář..dej si pozor na ten vliv, od Pandory a i trochu od Thea, neměň se kvůli nim! napomenul sám sebe.
klučina nakonec očividně nevěřil tomu co mu Erik povídal, však měl by se tomu divit? Neměl, kdo by s tím ještě souhlasil když se jeho život změnil jako na horské dráze, "Hele nech si to všechno projít a urovnej si myšlenky, kdybych ti toho říkal ještě víc.. absolutně by jsi mi nevěřil" koukl na něj
"Ta věc, sem nemůže, takže dokud budeš tady jsi před ní v bezpečí" Zda ho to potěšilo či znervóznilo Erik opravdu neví, a radši ani nechce zjišťovat. "A tvé jméno? Abych na tebe nemusel volat kluku.." řekl a pomalu kluka vedl k ošetřovně,
Pak přeci jen ještě dodal. "Mohu tě ujistit že prakticky všichni odmítali věřit tomu všemu, i já mezi ně patřil"

Přesun >> OŠETŘOVNA

Ještě chvíli stál na opačné straně dveří a díval se, jak se vzdaluje postava, která ho sem dovedla - Chris. Ani nepočkal, dokud Soren neprojde dovnitř, ale nedivil se mu, asi by sám od sebe také co nejrychleji zmizel. Naposledy se zhluboka nadechl, popadl kliku a dveře otevřel. Hned, jak se objevila jen malá škvíra, natahovat krk, aby viděl dovnitř. A upřímně, dost identicky se to podobalo jeho představám, což ho udivovalo, nikdy neviděl podobný tábor a dokonce mu o něm ani nikdo nevyprávěl.
Ještě nějakou dobu stál v otevřených, váhal jestli jít dovnitř. Je to sice asi jediné místo, kde bude v bezpečí, ale bude ho čekat náročný trénink a život bude mít nepříjemně nalajnovaný. Ale ten pocit, že bude aspoň na nějakou dobu v bezpečí, byl mnohem převyšující. A také to, že vymění zem za postel. A pak vkročil "Koneckonců, vždycky se můžu vypařit." pronesl sám k sobě v duchu. Dveře za sebou nezapomněl zavřít a vzdálil se od nich. Zrovna moc lidí tady nebylo a on neměl tušení, co dělat.
Nejspíš by si ho po nějaké době někdo přece jenom všiml, ale chtěl být připravený na všechno. Měl tu být v bezpečí, ale po těch pár měsíců strávených s Chrisem chtěl být připravený na všechno. Vlastně byl tak trochu paranoidní.

Trvalo jí dlouho přemluvit Baxtricka, aby jí povolil menší výlet do lesa. Teda, menší, no chtěla se vlastně vrátit k Janusové Bráně. Možná si marně myslela, že je Brána nejen vchodem, ale také východem. Nevěděla všechno, vlastně toho v poměru s Merkurem věděla hodně málo, ale Merkur byl bůh a ona jen člověk. Ale ani to nebyla, vlastně byla poloůh křížený s bohem, co tedy byla? Ta otázka jí hrála v hlavě stále dokola a dokola, protože v tom případě bylo pojmenování polobůh nesprávné.
Šla už poměrně dlouho, také to byla od tábora docela dálka, ale překvapivě věděla přesně, kudy jít. Možná to také bylo tím, že byla lesem vyšlapaná cestička, když Baxtrick, nebo další vedoucí vedli nováčky do tábora. Když si vzpomněla, že ještě před pár dny sem tudy také došla, zamrazilo ji. Šlo spíš o to, že předtím byla v sirotčinci, byla tam tak strašně, strašně dlouho. Měla tam jen jednoho kamaráda, vlastně jí to vždy stačilo, jenomže i když Erika znala, trochu se bála, že to jemu stačit nebude. Dobře, byl samotář víc, než nejsamotářštější člověk na planetě a přesto ho dokázala rozmluvit, ale mohl by si najít někoho, s kým si bude rozumnět více. Možná, že kdyby měl bratra, nebo sestru, bylo by to jinak. Naštěstí neměl, nebo naneštěstí? No, to je jedno.
Konečně došla k části lesa, odkud šla Janusová Brána perfektně vidět, díky čemuž si všimla také nějaké postavy. Chvíli se bála, že sem pronikl někdo, kdo by tu neměl být, ale jak říkal Baxtrick -Janusovou Bránu dokáží vidět a projít jí pouze ti, kterým Merkur dal požehnání. Tudíž bude s největší pravděpodobností jedním z nich. Nováček, o kterém Baxtrick neví? Měla by ho asi zavést do tábora, ne? Jinak by taky mohl pěkně dlouho bloudit lesem a to by se po večerce moc nevyplatilo. Případně by možná došel ke Starému Mlýnu, kam tedy ještě zatím nebyla, ale vedoucí říkali, že se tam budou dělat výpravy.
Rozhodla se tedy jít blíže k postavě a čím víc se přibližovala, zjišťovala, že se jedná o kluka. Popravdě v táboře moc lidí neznala, takže by se jí hodilo seznámit se alespoň s tímhle. Prosmíkla se kolem pár stromů blíže u sebe a za chvíli už byla u něj. Prohlédla si ho od hlavy k patě a zastavila se kousíček od něj. "Ahoj." Vzhledem k tomu, že nějak nevěděla, co v této situaci říct, prostě pozdravila a snažila se co nejmileji usmívat.

Nějakou dobu tam prostě jenom stál a přemýšlel, jestli by se měl vydat po prošlapané cestičce do tábora nebo se tu porozhlédnout, a potom tady byla ještě možnost, že by sem pro něj z tábora někdo došel, ale to ho ve skutečnosti ani nenapadlo. Bylo to snad poprvé v jeho životě, co přemýšlel o tom, co dělat dál. Vůbec to k němu nepasovalo, ale na druhou stranu se mu nemůže nikdo divit, za pár měsíců si prožil tolik, že by to změnilo kde koho. Takže tam prostě stál, před očima mu proběhlo několik událostí, co se staly, když byl s Chrisem a byl ve svém vlastním světě. To nebyla zrovna nejlepší volba, pořád mu bylo opakováno, že se musí mít neustále na pozoru a taky toho hned zalitoval. Odněkud se totiž vynořila dívka a on si jí všiml teprve poté, co promluvila. Takže se jí lekl, vlastně z toho úplně nadskočil, což ho samozřejmě vhodilo zpátky do reality. Teď si byl jistý, že je v táboře a nestane se z ní žádná příšera, co by se ho pokusila zabít. "Proboha." pronesl a spolu s těmito slovy si přiložil ruku k čelu. Ani si ji neprohlédl, byl spíše rád, že neutrpěl zástavu srdce.

Obvykle nebyla škodolibá, ale jeho reakce jí vynesla úsměv na rtech, protože vypadal nadmíru vtipně. K tomuto by se přímo hodilo, že leknutím vyskočil až do stropu, tedy pomineme-li fakt, že tu žádný strop není. Nazvěme to tedy 'leknutím vyskočil až do pomyslného stropu.' To už by docela šlo. Ve skutečnosti to ale zase tak hrozné nebylo, určitě by se to nedalo srovnat s těmi reslenými postavičkami v animácích, kterým se ještě naježí vlasy.
"Promiň, nechtěla jsem tě vylekat." Chabě se zasmála ve snaze vypadat trochu nenuceně a úplně v pohodě, což se jí očividně moc nevedlo. Vzhledem k tomu, že on se na ni zatím ani pořádně nepodíval, předpokládala, že to stejně nevykoumá a tak to nechala být.
"Přesněji probohy, a vítej v Mercury Campu." Řekla s úsměvem a ohlédla se za sebe. Ve skutečnosti vlastně ještě nebyl v kempu jako takovém, pouze na jeho pozemku. Chtělo to ještě chvíli chůze. "Teda... na začátku, měli bychom jít co nejdřív do tábora, nejsem si jistá, jestli to jinak stihneme do setmění." Věnovala letmý pohled obloze, částečně zakryté stromy. Bylo tu vlastně vždy hezky a pršelo jen nad políčky, ale stmívalo se tu jako normálně a zanedlouho by to přijít mělo, což neznamenalo nic dobrého. Po setmění by nikdo neměl být v lese, což sama vydedukovala z toho, co zjistila od vedoucích. Šero přicházelo po osmé a definitivní tma nastávala kolem deváté, vzhledem k tomu, že už bylo skoro sedm, měli by si pospíšit, pokud nechtějí zabloudit. Stále to tu dostatečně dobře neznala.

Byl na sebe pyšný, když sám sebe ujistil, že u toho leknutí ani nevykřikl. Aspoň v něčem už se zlepšil. Jeho tep byl stále rychlejší, stejně tak dýchání, ale oboje už se uklidňovalo, když uklidnil i svojí mysl. Ještě naposledy zhluboka vydechl a zároveň se trochu uchechtl nad připomínkou, že bohů je vlastně víc. Mluvil takhle ze zvyku, dokonce nebyl ani monoteistický věřící a teď, když ví, že bůh vlastně existuje a jsou jich desítky, bylo to pro něj extrémně matoucí. "Děkuju." odpověděl, aby dal najevo, že ji vlastně poslouchal a přivítání do tábora slyšel. A taky to byla slušnost.
Teprve teď si dovolil věnovat větší pozornost jejímu vzhledu a aby byl upřímný, byla to hezká dívka. Příjemný obličej, modré oči, které ho automaticky upoutaly i úsměv, kterým se ho možná snažila uklidnit. Nebo ji prostě tak pobavil, aniž by se o to snažil. "Tak fajn." celé to probíhalo nečekaně rychle. Opravdu si myslel, že to bude trochu zdlouhavější, budou se domáhat jeho identity a podobné věci. Místo toho si ho ale pozvali rovnou do tábora.

Moc toho nenapovídal, což mohlo mít hned několi důvodů a Pandora se rozhodla zjistit tu správnou možnost. V podstatě to mohlo být jen o tom, že byl zmatený a navíc v novém prostředí a to nikdy nedělalo dobrotu. Nebo ho trochu vylekala a šla na něj moc rychle, ani neznala jeho jméno, ale vydedukovala, že je nový táborník. Taky tu byla možnost, že prostě nebyl sdílní a byl to takový ten introvertní, tichý a smířlivý typ. Erik. To byl Erik, ten stačí jeden. Má ho ráda, ale potřebuje taky někoho, kdo nebude jen mlčet.
"Promiň, že jsem to tak vybalila, ale už tak sotva stihneme večeři." Začínala mít pocit, že pokud to takhle půjde dál, bude se pořád jen omlouvat. Měla by se trochu uklidnit, ale z toho všeho nového kolem byla neklidná a roztěkaná, což až tak neobvyklé nebylo. Tedy minimálně ne od doby, co sem došla.
"Mimochodem, jsem Pandora." Napřáhla k němu s úsměvem ruku, aby si s ním mohla popřát, říct to obvyklé 'těší mě' a vydat se na cestu. Obyčejně by tak nespěchala, ale měla hlad. Od oběda stihla dost věcí a nechtěla o večeři přijít, i když pochybovala, že by došli dřív, než začne oheň, ale i tam by mohlo být jídlo. No, mělo by, snad. Začalo jí navíc docházet, proč ji Baxtrick nechal jít k Janusové bráně, zřejmě to bral, že rovnou vyzvedne nováčka, tedy domnívala se, že je to nováček. Naznačila mu pouze pokynutím ruky, aby ji následoval a sama se vydala nijak zvlášť rychlím krokem, aby ji mohl dohnat, po vyšlapané cestičce k táboru.

Chvíli si ji prohlížel, dokud se celý zase úplně nesrovnal. Dýchání už bylo pomalé a pravidelné a podobně na tom byl tlukotem srdce. Takhle se nevylekal už dlouho a to k tomu téměř neměl důvod, sám to nechápal. Upřímně řečeno, jeho nedokáže chápat nikdo a to ani on sám.
"V pohodě, já jenom-" začal a když mu došlo, že by řekl úplný nesmysl, zarazil se, aby se mohl opravit "Měl jsem obavy, že by ses proměnila v nějaké další stvoření, co se mě pokusí zabít." vysvětlil a pousmál se. Takových už potkal za těch pár měsíců několik a nikdy to pro něj nedopadlo zrovna nejlépe. I když totiž stvůru zabil nebo se jí jinak zbavil, utrpěl nějaké rány a už bylo zle. Život poloboha mu asi nebyl předurčen. "Já Soren. A taky mám docela hlad, takže." se slovy pokynul rukou, aby ho tam zavedla.

Snažila se co nejpozorněji vnímat jeho reakce na její přítomnost, protože se jí zkrátka nějak nezdál. Tedy ne on, nebo jeho chování, spíš ten moment, ta chvíle a ten podivný, spalující pocit, že je něco špatně. Nakonc se nad tím rozhodla jen pomyslně mávnout rukou a raději se věnovala realitě, skutečnosti, že tu vlastně stojí naproti ní a mluví -přesně to by mohla vnímat. Když se na chvíli zarazil, tázavě povytáhla obočí, čímž ho v podstatě vybízela k dořčení věty, nebo něco takového. Když dořekl, chtěla se zasmát, ale vlastně to docela chápala a kdyby se pořád chechtala, asi by vypadala docela blbě.
"Neboj, já jsem v pohodě." Dala ruce nad hlavu, jako kdyby se vzdávala a s širokým úsměvem na něj mrkla. Nedokázala si představit sebe jako nějakou nestvůru, vlastně se celkově nedokázala vžít do role nějakého špatného člověka, který je podlý a krvežíznivý. Netušila, jak to v mozku takového stvoření funguje a zda je to podobné, jako u ni. Byla to pro ni záhada, asi protože nikdy nebyla zlá, nesnažila se nikomu uškodit a jediné, co dělala, bylo bránění blízkých.
Pokračovala v cestě po vyšlapané stezce a rozhlížela se okolo, alespoň ze začátku, jako kdyby jim stále hrozilo nebezpečí. Samozřejmě věděla, že tady mají být v naprostém bezpečí, izolovaní od všeho, co by jim chtělo ublížit, ale kde měla jistotu? Stále se bála, že ne vše, co říkají, je pravda. Občas se letmo podívala i na Sorena, nic už neříkala. Příliš si ho neprohlížela, jeho rysy už víceméně znala a dále už mohla jen odhadovat. Tedy, určitě měl tmavé vlasy, ale barvou očí si nebyla jistá, to vlastně nikdy. Viděla prostě nějaký odstín šedé.
"Odkud vlastně jsi?" Zeptala se, jelikož už jí chvíle ticha přišla příliš dlouhá.

Sice mu potvrdila, že by se od ní neměl žádný útok očekávat, ale jeden nikdy neví. Jednou potkal moc milého kluka a nakonec se z něj vyloupla mantichora, což nebylo ani trochu příjemné. Takže byl stále trochu nejistý, ale pořád se uklidňoval tím, že už je za dveřmi, na pozemcích tábora, které by měly být bezpečné. Soren by měl být v bezpečí. Alespoň tedy co se týče nestvůr a jiných bájných stvoření, pak tu bylo ale to nebezpečí, které bylo součástí jeho života. Stačilo by se tady škrábnout o keř nebo větev a museli by si pospíšit na nějakou ošetřovnu, protože v okolí moc nemocnic nebylo, to zjistil cestou.
Po cestě šel hned za ní, stále si jí prohlížel. Ano, prohlížel si ji i zezadu, ale co jiného byste čekali od náctiletého kluka. Pak zase věnoval cestu okolí. Kdyby se něco stalo, chtěl si pamatovat, kudy se jde zpátky, ale určitě si to všude projde ještě za denního světla. "Z jednoho maloměstečka u Bostonu." odpověděl hned, jakmile otázku vyslovila. I jemu už byla chvíle ticha až příliš dlouhá. "A co ty?" zeptal se na její původ i on, samozřejmě měly různé oblasti různé přízvuky, ale Soren jim nikdy nevěnoval přílišnou pozornost, takže se v nich vůbec nevyznal. Poznal by svůj vlastní, ale tím už to pomalu končilo. "Jak dlouho tu vlastně jsi?" dodal, ještě než mu stihla odpovědět na první otázku a trochu přidal do kroku.

Šel hned za ní, občas se na něj letmo otočila. Brala to, že si třeba není jistý a tak chce pozorovat svět kolem a sám zhodnotí, zda je to pro něj bezpečné. Ale bylo, za tu chvilku,co tu byla nepotkala nic, co by jí ublížilo, pokud by samozřejmě nešla ven po večerce, nebo nějak jinak neporušila pravidla. Každopádně stále byla živá, tudíž předpokládala, že nic se tu stát nemůže a oni jsou tu opravdu v bezpečí. I když jí to občas přišlo jako blbost.
Vyslechla si jeho odpověď a lehce přikývla, načež mu věnovala jeden krátký pohled. Poté se zase soustředila na cestu, jelikož už začínalo nabíhat šero a tak se bála, aby třeba nezakopla a neztrapnila se. To by vážně nepotřebovala. "Jsem..." Chvíli se zamyslela, co má říct, ale netrvalo příliš dlouho, kdy přišla s odpovědí. "Kousek odsud." Odpověděla tedy nakonec. Sirotčinec, ze kterého je vzali byl opravdu 'kousek odsud,' možná ne úplně kousek, ale nedaleko.
Když se zeptal, jak dlouho tu vlastně je, nemusela ani moc vzpomínat, jelikož to vůbec dlouhá doba nebyla. "Jen chvilku, pár dní." Pokrčila rameny a rozhlédla se. Byla by se zeptala i ona jeho, ale právě přišel, takže to nebylo třeba.
Cestička byla kupodivu docela široká, lemovaly ji pouze stromy a sem tam nějaký keř. Měla ale pocit, jako kdyby se za tu dobu k táboru ještě nepřiblížili. Možná by to chtělo konverzaci rozvinout o něco víc, jenomže momentálně ji žádné téma nenapadalo.

Ještě chvilku šel za ní a potom trochu přidal do kroku, aby se dostal vedle ní. Jakmile to udělal, zase zpomalil do jejího tempa, ale nepodíval se na ni, hleděl před sebe, občas se podíval kolem mezi stromy. Kdyby se něco blížilo, asi by to poznal, slyšel by to a cesta byla dost široká na to, aby nemusel bojovat právě mezi stromy. O tom přemýšlel a pak ho opět napadlo, že se začíná chovat divně a je paranoidní, takový dopad na něj má život poloboha. Poslouchal ji, když se zarazila, pomyslel si, že přemýšlela, jestli pojmenovat město přesně nebo jen jako on, u kterého z velkých se nachází. Nakonec se ale rozhodla pro jinou odpověď, v čemž se zase zarazil on. Možná to byly jen osobní důvody, ale rozhodně mu něco nechtěla říct a to jeho paranoiu jen podpořilo. Trochu se zamračil, ale už bylo šero a mezi stromy byla tma ještě větší, takže bylo těžké říct, jestli si toho všimla nebo ne. "Na to, že jsi tu jen chvilku, se tady docela dobře vyznáš." podotknul, možná obdivně, možná trochu podezřívavě, bylo to něco mezi tím.

Jen co se objevil vedle ní, lehce se pousmála a věnovala mu letmý pohled. Občas se rozhlédla kolem, přičemž se na chvíli zaměřila i na les, kde rozeznala tmavší odstín šedi. Takže už je nejvyšší čas, aby se dostali do tábora. Vlastně by to nemělo být tak daleko, šli už vcelku dlouho a tak počítala s tím, že do pár minut už by měli vidět hlavní budovu i sruby táborníků. Jen doufala, že dojdou včas na večeři.
"Je lehké jít po cestičce." Ušklíbla se a pohled sklonila ke špičkám svých bot. Poté jej zase zvedla a hleděla na cestu před sebou. Možná to tak vypadalo, ale prostě jen šla po určené cestě, která vedla k táboru. "Ale ano, mám dobrou paměť." Pokrčila rameny s úsměvem hrdým sama na sebe. Ale to u něj taky přijde, tedy to zapamatování území táboru, nebylo to nic těžkého. A sice to tu znala za tu chvíli dobře, ale její mizerné orientační schopnosti byly znát. Kdyby tu nebyla ta cesta, asi těžko by dokázala najít cestu tam, natož ještě zpět.

Takže to bylo oficiální, Soren byl paranoidní. Bylo naprosto zřejmé, že po cestičce by dokázal na určité, jediné možné místo dojít i ten největší hlupák. Dokonce i kdyby tady byl sám a měl se někam vydat, šel by po cestičce a šel by právě po téhle a došel by do tábora, ona už tudy minimálně jednou šla a to přece stačilo. Možná by mu prospělo se trochu vyspat s vědomím, že je v bezpečí. Na cestě sem se vždy chlácholil, že jakmile sem dojde, bude úplně v bezpečí a nebude se muset ani ničeho obávat, dokud odtud zase neodejde pryč. "Jo, promiň." řekl trochu poníženě a promnul si oči. Odpočinek by mu určitě přišel vhod a taky už je večer, takže se snad do postele brzy dostane.

Občas se podívala i na Sorena. Nevěděla přesně, jak by ho měla oslovovat. Zda prostě "Sorene," nebo nějak zkráceně. Třeba "Sore," nebo "Rene." Ale to jí přišlo divné. Rozhodla se to tedy neřešit a ponechat Sorena Sorenem. Zvláštní jméno. Zamlouvalo se jí. Snad udělá stejný dojem i nositel. Všimla si i protírání očí, mohlo jí to dojít. Už byl určitě unavený, ale naštěstí se před nimi začal rozléhat tábor. "Unavený, hmm?" Povytáhla obočí v tázavém pohledu. "Jestli chceš, odvedu tě prve do srubu a jídlo ti donesu tam." Nabídla se jako dočasná obsluha a rozhlédla se. Brzy vkročí do tábora jako takového. "Tedy předpokládám, že svého božského rodiče neznáš, pokud ano, byl by jsi v jiném srubu, než u nezařazených a kolem těch se moc neorientuji... Zatím." Pokrčila rameny a zapřemýšlela, jak jsou vůbec rozložené. Pamatovala si jen Jupitera, Plutóna a Neptuna, ti tři byli vedle sebe a tak nějak u středu, takže bylo lehké to najít, jenomže ty ostatní už jsou moc složité.